Himáčal, část 3: údolí SPITI: Dhankar

2014-06-11

   "Autobus jel dneska nějak na čas. Krátce po deváté ranní jsem lezla do autobusu, takže už kolem desáté jsme dorazili dolů pod Dhankar. Cesta stála 40 INR. Pravidelná linka ve směru na Kazu nahoru nezajíždí, je nutné si domluvit odvoz (taxi), nebo si někoho stopnout. Čekat na odvoz můžete ale také bezúspěšně - někdy nevidíte pojízdné vozidlo celé hodiny. Tak jsme se já a další mladí nádeníci vydali do kopců po svých. S objemným batohem, se zbytkem vody v úporném slunečním svitu se cesta jevila nekonečná. Po chvíli společné cesty jsem se od mládenců odpojila, abych mohla jít vlastním tempem, a zvolila jsem místo silnice táhnoucí se od kopci ke kopci kratší, ale o to strmější trasu. Cesta mi trvala bezmála dvě hodiny, zejména kvůli mému sbalenému domovu na bedrech..."

DHANKAR

Nadmořská výška: 3 370 m. n. m.
Vzdálenost od Kazy: 24 km

Cestou do Dhankaru zespodu z údolí.

Po hodině výstupu mi už batoh na zádech těžkl s každým krokem...

Ploužila jsem se vyčerpaná stále vzhůru, a pak jsem znenáhla pohlédla na těžce pracující ženy dole pod vesnicí. Jejich síla a trpělivost mi přinesli tolik odhodlání cíle dosáhnout, že jsem zanedlouho stála po boku mnichů dohlížejících na stavbu nové časti chrámového areálu na vrchu vesnice, a ženy u potoka se stali barevnými skvrnkami ve všudypřítomném písku.

   "Došla jsem k nově budovanému klášteru, který bude mimo jiné následující rok hostit Dalajlamu a jeho učení Kálačakry. Součástí komplexu, který je stále ve fázi budování, je také guesthouse pro příchozí poutníky a turisty. Ceny pokojů se odvíjí od komfortu, který nabízejí. Mě zajímala nejlevnější varianta, kterou bylo tzv. dormitory, což je noclehárna pro více, v tomto případě pro osm, osob. Za noc si účtují sto padesát rupek. Mě to však nedalo, a vydala jsem se dál do vesnice, kde jsem se chtěla porozhlédnout po rodinném domku, který mi byl doporučen Ifou. Pronajímají dva pokoje, ale zrovna byly obývány indickými turisty. Majitel a otec domu, muž ve středních letech, mi nabídl variantu spát společně s celou rodinou v kuchyni. Za požadovaných 500 INR na noc by mě i živil. Tohle je tady v Dhankaru důležitá věc! Jediná restaurace, či řekněme veřejně provozované stravovací zařízení, je součástí nového klášterního areálu. Takže nenasytí-li Vás rodina, u které pobýváte, můžete si nechat o vydatné a plnohodnotné stravě jen zdát. Až se může lehce stát, že jediné jídlo po dobu v Dhankaru pro Vás budou máslové sušenky...:)
   Nicméně, původní cenu jsem usmlouvala na krásných 200 rupek! Naprostá absence soukromí mě ale krapet vyděsila, tak jsem šla ještě zkusit dům ležící ve stráni nedaleko, s modrožlutou cedulí a nápisem DESAL homestay. Ten mi zase doporučil Šerab z Taba. Dům sestávající z několika na sebe nalepených budov ve mě ihned vyvolal pocit domova. Před vchodem jsem narazila na Čampu, mladíka v mých letech. Právě myl nádobí. Nabíraje vodu na mytí z černého sudu vedle vchodových dveří mi veselým hlasem nabídl pokoj sousedící s jejich, za 300 INR na noc, i s jídlem. Maje dobrý pocit z toho usměvavého mladého člověka, neváhala jsem, a na nabídku kývla. Starostlivě mi hned nabídl pozdní verzi oběda, tu jsem zblajzla jak nic a teď píšu tyto řádky. Komfort se sice nedá s podmínkami v Tabo srovnávat (lokální toaleta dole pod domem, koupelna = černý barel před dveřmi), ale je tu náramně!"

Víska Dhankar v minulých dobách bývala sídlem panovníků údolí Spiti. Dnes roli hlavního města hraje Kaza, což je dobře. Díky tomu si může Dhankar zachovat svoje starobylé kouzlo.

Na obrázku je zachyceno stavení se jménem DESAL homestay, ve kterém jsem nalezla své lokální útočiště.

Ukázka současných stravovacích zvyků. Jedná se o snídani, kterou mi Čampova nevěsta přinesla až do pokoje. Tibetský chléb s pravým jačím máslem, slaným máslovým čajem a nestydatě chemickou marmeládou! :) Jako bonus je tam med, který jsem dostala darem v Tabo od lokálního včelaře.

2014-06-13

   "Dneska jsem se vypravila k proslulému jezeru v kopcích nad Dhankarem. V případě, že zavítáte do těchto končin, zeptejte se místních na "Dankar tál", a oni Vás nasměrují na poměrně lehce schůdnou stezku pro dobytek, který k jezeru každý den jeden z vesničanů vyhání. Pak vede k jezeru ještě jedna stezka - zkratka strmou roklinou, využívaná prakticky jen lokálními, kteří jsou fyzicky dokonale přizpůsobeni vysokohorským podmínkám panujícím v Himalájích. Osobně jsem zvolila pohodlnější variantu, neb nabízí maximální potěchu z pohledu na zasněžené štíty hor kam až oko dohlédne. Cesta není dlouhá. Trvá něco mezi jednou, dvěma hodinami, v závislosti na tempu a nutkání neustále fotoaparátem zvěčňovat uchvacující panoramata. Obloha byla po většinu dne skryta za hbitě plujícími mraky. Bez slunečního svitu se dral pod kůži chlad umocňovaný vytrvalým větrem. Celou cestu jsem nepotkala živáčka. Konečně jsem došla na planinu, na níž se jezero nachází. Zpočátku mě vychvalované místo zklamalo. Místo ohromného jezera jsem viděla jen malou vyschlou louži o velikosti průměrného rodinného domku. Vydala jsem se blíže ke břehům, a v tom se přede mnou s rozevírající krajinou zjevilo jezero v celé své kráse - do poslední chvíle skryto! Celá scenérie na mě udělala velký dojem. Ve svazích nad jezerem se potulovali drobné tmavé tečky. Byly to krávy hnané z vesnice, a s nimi právě Čampa, můj domovní, a jeho o dost starší kolega. Takový rozkošný himalájský dědeček. Usedla jsem na břehu jezera, a vychutnávala si nezvyklé všeobjímající ticho. To ticho mě fascinovalo. Nebylo slyšet nic. Ani drobnou zvěř, padající kousky kamenitých lavin, nebo cokoli linoucího se z údolí. Nic. Jakoby se člověk zastavil na konci světa, až tam kam zvuk nedolétne. Jediné, co mě ujišťovalo o tom, že se čas nezastavil docela, byl vítr a částečně rozjasňující se obloha..."    

Pohled na část z jezera Dankar tál.

"...Dnes je sváteční den. Zpravil mě o tom Čampa. Po cestě zpátky od jezera jsem narazila na odpočívajícího Čampu a jeho kolegu. Byl čas oběda. Právě si na improvizovaném ohníčku z pár větví uschlého keře připravovali čaj s mlékem, ke kterému si do kopců přinesli svačinku. Ženy je vybavily tibetským chlebem, bramborovou směsí s kousky sóji a timokem. (Timok je kynutý tibetský knedlík, podávaný většinou jako příloha k polévkám.) Navzdory tomu, že sami toho neměli nazbyt, o všechno se se mnou chtěli podělit. Čaj a chléb jsem s díky přijala. Timok jsem jim chtěla stůj co stůj nechat, oni však ne, nedali se odbýt, že prý aspoň jeden kousek. :)

   Jak jsme tak hodovali uprostřed ticha, Čampa mi svou lámanou angličtinou vyprávěl víc o sobě a o vesnici. Miluje fotbal, a přál by si být bohatým a slavným fotbalistou, ale je na to prý už starý. Navíc někdo se přece musí starat o rodinu a dobytek. A o tradice! Tak třeba zrovna právě nyní je dle tibetského kalendáře svátek vyhánění koní, Čampou zvaný Nankin. Je to lokální tří-denní svátek. První dva dny probíhá převážně v chrámu, kam se spolu s mnichy uchylují ženy z vesnice, postí se a provádějí nejrůznější rituální úkony k uctění buddhistických vyšších sil a k usmíření hněvivých duchů. Dnes je druhý ze tří svátečních dnů...

...Cestou zpátky jsem se zastavila v restauraci, jež je součástí chrámového areálu, a tam jsem narazila na dva mladé fotografy z Dillí - Gíta a Drúfiho. Dali jsme čaj, poklábosili a sdělovali si tipy na to, jaká místa v okolí stojí za to navštívit. A nejen v okolí, vlastně po celé Indii. Tedy nutno přiznat, že tipy sdělovali vlastně oni mně, neb mají snové zaměstnání, kdy jim veškeré cestování hradí zisk z prodaných fotek. Jsou tady vlastním autem. Nabídli mi, že můžu jet do Kazy s nimi, ale odjížděli ještě týž večer, a mě Čampa přesvědčil, ať zůstanu o den déle a zúčastním se zítřejší slavnosti..."

Pohled na údolí Spiti z vápencových štítů tyčících se nad Dhankarem.

Pohled na Spiti ve směru na Kazu.

2014-06-14

"...Dnešek znamená pro vesnici velký den, a je to cítit všude kolem. Koná se slavnost v areálu staré dhankarské pevnosti, která v minulosti sloužila jako sídlo pro vládce království Spiti. Po společném obědě se celá vesnice odebere do Lhačungu (lokální termín pro specifickou buddhistickou svatyni). Místní orákulum pak dramaticky promlouvá k vesničanům, respektive k nim promlouvá duch, který do orákula vstoupil. Většinou se jedná o ochranného ducha vesnice. Ten pak spílá jedincům za špatné činy, nedostatečnou píli na cestě k vyvanutí, či za případné porušování vznešené osmidílné stezky. Věnuje se obšírně praktickým záležitostem (např. zemědělství - kdy orat, kdy zasít, kdy sklízet) i ryze osobním (kdo kdy bude mít dítě, koho provdat atd.). Ačkoli jsou již v dnešní době lidé uvolněni ze striktního sevření lokálních tradic, berou orákulova slova velice vážně, a na důkaz toho předkládají ochranným duchům dary. Ať už tradiční tzv. cok (v anglické transliteraci tsok), což je takový kužel splácaný dohromady z lokální mouky (tzv. campa), másla ghí a dalších specifických příměsí, nebo hodnotu, co hýbe světem - peníze. A penězi opravdu nešetří! Menší bankovku než sto-rupiovku lze zahlédnout stěží. Dobrá. Nám se může zdát, že necelých čtyřicet korun jsou drobné, ale je třeba si uvědomit, že hodnota rupie je pro průměrného Inda na hony vzdálená té, kterou má pro turistu ze západního světa. Ze sta rupií je schopná lokální rodina vyžít na týden, teda když si odpustí zboží hojně distribuované západem..."

Slavnosti předcházelo vaření. Pod pevností se shromáždili muži z vesnice, zadělali pod obrovskými hrnci, a věnovali se přípravě oběda pro celou vesnici. Vařila se rýže, dal (čočková omáčka) a sabdži (zeleninová směs). Mě Čampa zavolal k nim. Byla jsem jediná cizinka z celé sešlosti, takřka nikdo nemluvil anglicky. Chlapi hodně lámaně, ženy vůbec. Zdaleka nejlépe na tom byla malá děcka! Dlouhé chvíle během vaření jsem tedy vyplňovala já a moje guitalele. Každý chtěl hrát, i když to neuměl.:)

Ženy a děti se mezitím shromažďovali nahoře na střeše pevnosti. Jediný muž mezi nimi byl místní orákulum, který nezklamal, a také udeřil do strun.

Nadešla orákulova chvíle. Vesnice se vtěsnala do svatyně, a se zatajeným dechem naslouchala orákulovým slovům...

Děti jsou děti, takže navzdory dramatičnosti orákulova projevu svou pozornost dlouho neudrželi. Mnohem víc jsem je totiž fascinovala já a moje guitalele...:)

Každý si chtěl hrábnout do strun. Ale když se z nástroje linul namísto melodie drnčivý hluk, chtělo to trochu podpory... 

Tak jsem jim mačkala akordy, a holky měli o zábavu postaráno! Další z nich jsem svěřila foťák. V mžiku pochopila jak fotit, a fotodokumentarista byl na světě! :)

" Jakmile ceremonie v lhačungu skončila, začali se lidé odebírat do spodní části vesnice, kde se shromáždili koně. Všichni schopní muži se ustrojili do tradičních slavnostních oděvů, osedlali některého z nich, a vydali se cvalem k jezeru nad vesnicí, kde jsem byla předchozího dne, aby se pomodlili za blaho vesnice a vzdali hold svým ochranným božstvům..."

Muži z Dhankaru vyrážejí k jezeru pomodlit se za blaho vesnice. Mladík uprostřed je Čampa, u kterého jsem byla hostem.

"...Jak mě Čampa velkodušně přesvědčoval, směr Kaza vyráží denně z Dhankaru dva až tři džípy, sloužící jako soukromé taxi. Za cestu si prý žádají kolem 80 INR. Další variantou je autobus, kterým jsem přijela, ten který staví denně dole pod vesnicí okolo desáté hodiny ranní..."