Himáčal, část 2: údolí SPITI: Nako, Tabo

2014-06-03

"...Autobus ve směru na Kazu vyjíždí každý den v sedm ráno. Říkala jsem si, že úplně stačí, když pro místenku v autobuse zajdu půl hodiny před sedmou, neboť rezervace den dopředu není možná. Omyl. Místa v buse byla do jednoho vyprodaná, a zbývala tedy jediná možnost - cestu do Naka prostát. Průvodčí mě přesvědčoval, ať nejezdím, že prý jede další autobus půl hodiny před polednem. Pro mě to byla ale jen nepotvrzená informace - od Inda. Zde nutno říct, že Indové prostě velice zřídka kdy umí přiznat, že něco neví. Jděte se projít libovolnou uličkou v Indii, a ptejte se na směr k jednomu určitému místu. Takřka jistě se Vám dostane mnoho odpovědí, ovšem správný směr znát stejně nebudete. No, takže by se taky mohlo klidně stát, že žádný autobus už ten den nepojede, a já zůstanu trčet v Peu. To se mi nechtělo, a navíc jsem kvůli tomu vstávala tak brzy! Takže nakonec jsem průvodčího ukecala, že mi stání nevadí, a že pojedu tak jako tak. Autobus se naplnil k prasknuti, a už už jsem vrávorala na schůdkách, když v tom řidič s průvodčím, oba přísných nelaskavých tváří, doslova vystrkali jednoho z pasažérů na předním sedadle, a na jeho místo posadili mou maličkost. Po chvilce zdráhání jsem plna dojetí vděčně usedla, a mohli jsme vyrazit vstříc k hranicím s Tibetem..."

Během zastávky ve Spillow.

"...Cesta docela ubíhala, a již za dvě hodiny jsme dorazili do vesničky zvané Spillow, kde jsme si dali čaj a snídani. Teda hlad jsem měla velký. O to víc mě rozmrzelo, že momo, co jsem si objednala, bylo plněné jehněčím (již několik let se vyhýbám masu). Kolem půl desáté jsme opět vyjeli. Silnice se jmenuje "Indian - Tibetan highway", což v překladu znamená indicko-tibetská dálnice. V minulosti totiž sloužila jako rušná spojnice mezi těmito dvěmi mocnostmi. Nyní je tato cesta kvůli čínské okupaci Tibetu přísně střežena, a využívána jen výjimečně. V Naku jsme byli krátce po poledni. Celkem tedy cesta trvala pět a půl hodiny, a stála 166 INR. Byť jsou viditelné snahy o zpevnění silnice pomoci asfaltu, příroda na některých místech úspěšně vzdoruje lidským zásahům, a nenechává se podrobit..."

"...Autobus nestaví přímo v Naku, ale kousek opodál. Při příchodu do vesnice, hned po pravé straně lze spatřit hotel Galaxy. Ačkoli mají i lepší pokoje za vyšší cenu, mě pokoj v přízemí, s vlastním sociálním zařízením, za dvě stě rupek na noc naprosto vyhovuje. Pokoj je přístupný skrze pavlačový balkón, který je stejně jako okna situován na západ. Že by příslib kouzelného Západu Slunce v kouzelném Nako? :) ..."

Pohled na Nako z kaskadovitych poli nad vesnici.

NAKO

Nadmořská výška: 3 662 m. n. m.
Vzdálenost od Rekong Pea: 122 km

Orientace v polích místním nečiní žádné potíže. Horší je to pro nově příchozí. Úzké cestičky vedoucí vzhůru jsou těžko zřetelné i shora, natožpak zespodu. Výšlap pak lze pojmout jako dobře zamýšlenou hru, ve smyslu, že čím méně zeleniny domorodcům podupeš, tím lépe. 

Nad Nakem. Prstem ukazuji na oblast, kde Indie hraničí s Tibetem.

Západ Slunce nad Nakem.

Buddhistický chrám ve vesnici.

Jezero, ktere je srdcem Naka.

Pohled na lokální usedlost spolu s pěkně pózující krávou.

Pohled na vesničku z mého pokoje.

Že nejsem jediný Čech, který zavítal do Naka, o tom svědčí i pohledy zaslané z Prahy a Českého Meziříčí, jako pozdrav do jedné z místních restaurací. ;)

Místní jsou zvyklí si pomáhat. Na obrázku je zachycena stavba střechy jednoho z domů, na které se podílí většina vesnice.

2014-06-05

"...Tak jak už to bývá, plány se krapet změnily. V Naku jsem se snažila zjistit, kde je vesnička Giu, ve které se nachází samovolně mumifikovaný mnich. Byla mi doporučena Ifou, takže by to mělo stát za to. Při večeři jsem se o doporučení zmínila jednomu Irovi. Byl to zcestovalý čtyřicátník, s typickým břitkým irským humorem, takže s ním byla sranda. Navíc na mě udělal dojem svou dobrou znalostí hindštiny. Ne každý cestovatel po Indii má snahu a chuť se prokousávat spletitými pravidly hindi.

   Tak jako tak, místní mi bohužel s lokací Giu moc neporadili. Podle dostupných map jsem pouze zjistila, že leží nedaleko za Sumdo. Sumdo je druhé kontrolní stanoviště tzv. Inner Line permitů, a sestává vlastně jen z vojenské pohraniční základny a správního úřadu pro kontrolu povolení vstupu do údolí Spiti..."

LAHAUL a SPITI

Region: původně dvě správní oblasti, roku 1960 spojeny v jednu s administrativním sídlem v Keylongu
Rozloha: 13 835 km2
Populace (k r. 2011): 31 528 obyvatel (10 199 Lahaul, 8 884 Udajpur, 12 445 Spiti)
Počet měst a vesnic: 521 (z toho 287 plně elektrifikovaných)
Hlavní sezóna: květen - říjen
Nejbližší vlaková stanice: Šimla (341 km)
Nejvíce pěstované plodiny: ječmen, hrách, brambory, rakytník

"...Poslední den v Nako jsem poplatila své výdaje za jídlo a ubytování, rozloučila se s místními, a kolem poledne vyrazila na místo poblíž vesnice, kde autobus nabírá nové pasažéry po cestě do Kazy. Člověk nikdy neví, kdy přesně autobus přijede, proto je lepší si pospíšit a počkat, než autobus propást, a pak čekat do druhého dne. Kromě místních se mnou na autobus čekala ještě jedna starší američanka, tak kolem pětašedesáti, s baťůžkem, smířeným výrazem ve tváři a knihou. Tentokrát přijel autobus kolem jedné. Z průvodčího jsem se snažila dostat, kde je nejlépe vystoupit, když mířím do Giu. Povídal, že Hurling. Inu, zaplatila jsem 50 INR do Hurlingu, a vyrazilo se. V Sumdo jsem na kontrole permitů potkala Slováka. Takového ňuňínka, Indií a cestováním dosud takřka netknutého. Bylo zajímavé pozorovat peripetie našich cest a budgetů...:) Nicméně, kolem půl třetí jsme dorazili do Hurlingu, kde je obvyklá občerstvovací pauza. Během ní jsem běhala po Hurlingu a zjišťovala, zdali je tam kde přespat. Do Giu totiž žádná veřejná doprava nejezdí, a z Hurlingu to je nějakých 8 km nazpět po cestě na Sumdo, a pak dalších 10 km vzhůru do hor. Být to ráno, neváhám a jdu, ale čtyři hodiny denního světla by mi nestačili. Ať jsem hledala jak jsem hledala, našla jsem jedinou variantu, a sice ve vládou spravované turistické ubykaci - za 1000 INR na noc!!! To mě ani nehlo, a tak jsem honem naskočila do busu a pokračovala v cestě do Tabo, která mě stála dalších 50 INR..."

TABO

Nadmořská výška: 3 050 m. n. m.
Vzdálenost od Kazy: 47 km

"...Jaké bylo moje překvapení, když jsem v autobuse potkala onoho Ira z Nako. A co víc, byl právě na cestě z Giu, z té vesničky o které jsem mu povídala, a vracel se zrovna zpátky do Tabo, kde byl ubytován v guesthousu za relativně málo peněz a s milými majiteli. Já i americká stařenka jsme toho využili, a následovali ho tam. Jmenuje se to Kesang Homestay, a leží na počátku vesnice, poblíž autobusové zastávky. Já se snažila stáhnout náklady, tak jsem po krátkém a úspěšném smlouvání dostala za 200 INR dvojlůžák, sice bez vlastní koupelky, ale to vůbec nevadí. Guesthouse je maličký, v prvním patře se čtyřmi pokoji pro hosty, v přízemí s dvěma. Hned po příchodu jsem se cítila dobře. Interiér pokoje i atmosféra toho pouštního místa mi připomněla můj domovský Ladak. Amalé (matka) hospodyně pro své hosty ráda vaří himalájské specialitky, takže nebylo nutné shánět se po dobré restauraci. A Šerab, abalé (otec), má navíc v přízemí zřízenou místnost s počítači a internetem (80 INR za hodinu)..."

Právě díky tomuto jeskynnímu komplexu se vesničce Tabo přezdívá "himalájská ádžanta".

Výhled na vesničku Tabo z jedné z meditačních jeskyní.

Rodinka v Kesang Homestay. Amalé a abalé. Syn je na studiích v Dharamsale, tak jim vypomáhá synovec. 

2014-06-06

"...Dnešek ve jménu výletu do Giu. Vstávalo se časně, neb jsem šla na ranní púdžu do kláštera. Předchozí večer jsem o púdže řekla i jednomu ukrajinskému páru. Oba se pro to nadchli, a v šest ráno jsme tedy již společně kráčeli do hlavní síně klášteru Tabo - dukhangu. Mnichové si vesměs hleděli svého, ale nezapomínali na svou roli hostitele, takže nás podarovali čajem a tsampou (ječmenná pražená mouka). Po púdže jsme se sbalili a šli zpátky do Kesangu na snídani. Ukrajinci cestovali na enfieldu - bezkonkurenčně nejoblíbenější motorce v Indii, takže je netísnil čas. Já odkázaná na veřejnou dopravu jsem už po deváté stepovala na autobusové zastávce, kam denně kolem půl desáté přijíždí autobusy v obou směrech. Já nasedla na bus směr Hurling, respektive Giu, zaplatila opět 50 INR, a vyrazila tam, odkud jsem včera přijela. V zatáčce pod Giu jsem vystoupila já, doktor Bhúpi a inženýr Haríš. Oba jsou ve Spiti pracovně; každý vládní zaměstnanec v Indii se musí uvolit a jet vykonávat svou profesi i do těch nejodlehlejších končin, resp. kde ho je zrovna zapotřebí. Jako třeba tihle dva párty-chtiví mládenci, kteří mají radost, jen když se jim podaří spojit se s vnějším světem. Mobilní signál totiž v těchto končinách opravdu není samozřejmostí, ba naopak..."

Cestou do Giu. Společnost mi dělali Bhúpi s Haríšem.

"...Víc než půlku cesty do Giu jsme šli pěšky. Já měla však zdaleka nejvíc elánu plahočit se vzhůru. Bhúpi s Haríšem to mají jako rutinu, takže se jim ani moc nedivím. Zatímco pro mě skýtala cesta bezpočet nádherných scenérií, pro ně je to jen otravná námaha na Slunci. Bhúpi si pak od lokálů pracujících na zpevnění silnice půjčil motorku. Mě vzal s sebou, a Haríše jsme nechali s dělníkama dole. Na motorce pak zbytek cesty uběhl jak mžik. Co nevidět jsme byli v Giu. Bhúpi se odebral do své ordinace, a já pokračovala vzhůru ve směru svatyně, kde se nachází mumie..."

Hlavní cesta ve vesničce Giu.

"...Neb je vesnice opravdu malá, a turismus běh života tamních obyvatel narušuje minimálně, klíč od svatyně s mumií má vždy někdo z vesničanů. Když jsem tak šla, a ptala se po čabí (hindsky klíč), místní se nápomocně poptali, a sehnali pána, který sedl bleskurychle do džípu, a nabídl mi svezení ke svatyni nad vesnicí. Po mnohých zkušenostech, kdy Indové rádi nabídnou svých služeb, a pak za to chtějí náležitě finančně odměnit, jsem zprvu nevěděla, proč mě ten pán chce mermomocí svézt. Nicméně anglicky neuměl, takže slušně odmítnout se mi nedařilo. Co naplat, jelo se. Přivezl mě až ke svatyni, odemkl, a vpustil mě dovnitř. Je to malá světlá místnost, jíž způli zaplňuje skleněná vitrína s maličkým seschlým tělem meditujícího mnicha. Všude okolo jsou květiny, khatagy, a obrázky posvátných bytostí buddhistického panteonu. Usmívající se pán trpělivě čekal, až se pokochám a skloním před mnichem hlavu k zemi. Když jsem vyšla ven, klidně zase zamkl, sedl do auta, a odvezl mě zpátky do vesnice. Nadešel moment, kdy jsem byla připravená smlouvat o ceně za servis, ale jak náhle se pán objevil, tak také zmizel. Než jsem se stihla rozkoukat, mával mi z okénka auta, a povídal něco v lokální řeči, příbuzné tibetštině, a odjel..." 

Malá svatyně, ve které se nalézá mumifikovaný mnich.

"...Naproti místu, kde mi pán s klíčemi zastavil, stojí větší dům, který je zároveň jediným místem, kde lze složit za úplatek hlavu a dobře se najíst. Jelikož mě cesta do vesnice vysílila, nechala jsem si od amalé připravit čaj a momo za 60 INR. Když jsem se loučila, amalé mě energicky popadla za rukáv, a s úsměvem od ucha k uchu, neustále něco švitoříc, mě dovedla až k místní gonpě, neboli chrámu. Tam mě nejprve uvedla do svatyně poklonit se tamním dharmapálům, a pak jsme se já a snad všechny ženy z vesnice, od děťátek po stařeny, shromáždili na malém nádvoříčku, popíjeje máslový čaj. Nejen díky dreadům jsem pro ně byla ohromnou atrakcí. Něco málo jsme se snažili vyrozumět navzájem v hindštině, anglicky neznali ani slovo.

   Nadešla chvíle púdži. Všechny ženy držíce malu a padaje tváří co chvíli k zemi monotónně odříkávali posvátné mantry jedna přes druhou, až to dávalo dohromady jeden hypnoticky znějící souzvuk. Asi po pěti minutách púdža skončila. Bývala bych s nimi zůstala déle, ale čas byl neúprosný. Chci-li se vrátit domů ještě dnes, musím vyrazit za Bhúpim.

   Bhúpi mi v rychlosti ukázal svoji ordinaci, a už jsme mazali na motorce zpátky dolů. Haríše jsme našli o dost níže spolu s ostatními dělníky. Vrátili jsme motorku a vydali se zpátky k zatáčce, kde odpoledne projíždí stejný autobus, kterým jsem včera přijela z Naka. Ale měli jsme zpoždění, takže po autobusu ani stopa. Už jsem se smířila s vidinou toho, jak jdu těch třicet kilometrů do Tabo pěšky, když se na ve skále vytesané cestě objevil lokální autobus! Jaké štěstí, že zrovna dnes měl takové zpoždění. Průvodčí si ode mě vzal čtyřicet rupek, s Haríšem a Bhúpim jsme si dali rozlučkový čaj v Hurlingu, a už jsem se drkotala zpátky do Tabo. Perný den..."

Výchozí bod na dně údolí při cestě k mnichovi žijícímu v ústraní.

2014-06-09

"...Další den po výletu do Giu jsem se vydala na doporučení Šeraba směrem k vesničce Lari (5 km ve směru na Sumdo). Ještě před začátkem vesnice je most, u kterého lze odbočit do vedlejšího údolí. Tam se nachází poustevna obývaná jedním velice starým mnichem. Šerab mi řekl, že jde o tibetského mnicha, který opustil Tibet ve stejný rok jako nynější Dalajláma, tj. v roce 1959. Nějakou dobu žil jako řadový mnich v Piniovém údolí (Pin valley), poté se uchýlil do hor poblíž Tabo, kde žije dodnes.

Jak mi Šerab v předstihu sdělil, mnich nehovoří hindi a už vůbec ne anglicky, takže verbální komunikace byla předem vyloučena. To je pro mě velká ztráta, neboť je prý tento mnich obdařen darem jasnozřivosti. Stejně jako jedna velmi stará mniška žijící taktéž v ústraní nedaleko vesničky Puh. Šerab se nabídl, že mi bude dělat doprovod a překladatele, ale to jsem odmítla. Jednak preferuji zanechat společnost dole pod sebou, a ačkoli by byl překlad určitě zajímavý, byla by to přece jenom interpretace samotného poselství notnou měrou ovlivněna jazykovými nedostatky Šeraba, jeho motivací apod..."

Cestou do hor k mnichovi.

"...Už jsem začínala pomýšlet na návrat, když se mi před očima objevila
malinká oáza uprostřed písku a skal..."

"...Zkrátka a jistě, vydala jsem se do hor sama. To ze začátku znamenalo jisté komplikace, neboť cesta není značená, a jak jsem se při zpáteční cestě mohla přesvědčit, zespodu je takřka neviditelná. Nakonec jsem se ale přece jenom na hřeben po písečných svazích vyškrábala. Tam jsem se napojila na maličkou stezku, a pokračovala vzhůru.

   Asi po dvou hodinách volné chůze jsem došla k úseku, kde pouštní cesta končí, a dál je možno pokračovat pouze po uzounké, sotva patrné, stezce vytesané do skal. Skaliska byla ohromná. Táhla se z hlubin říčního kaňonu až k nebesům. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem chvílemi neměla smrt v očích. Zejména při přeskakování ze skály na skálu, kdy celý povrch stezky je pokrytý jemným pískem drolícím se z vápencových hornin. Stačí jeden neuvážený pohyb nebo smůla, a zmizela bych navždy v hlubinách propasti, v lepším případě by mé tělo objevili vesničané. S těmito pocity, zároveň však naplněna zvláštním klidem a smířeností, jsem přehopkala až k místu, kde malý pramen ledovcové vody vtékal do říčního koryta, a mísil se s dalšími prameny..."

V okolí chrámu, kde mnich přebývá, se nachází několik více či méně zchátralých budov, které v minulosti nejspíš plnily hospodářskou funkci jako sklady, chlívy apod. 

Pohled na chátrající areál shora.

"...Úzká stezka pokračovala strmě vzhůru. Chvílemi mě jímala až beznaděj, neboť se zdálo, že až na pár sloupů vedoucích elektrický proud a divou zvěř, tu není nic než poušť. Čas pomalu ubíhal, a už jsem začínala pomýšlet na návrat, když se mi před očima objevila malinká zelená oáza uprostřed písku a skal. To mi dodalo sílu a elán. Hluboce dýchaje jsem s úctou vstoupila na prostranství naplněné posvátným mírem. Nejdřív jsem se vydala prozkoumat chátrající budovy pod chrámem - jedinou dosud funkční budovou v areálu. Znavena nedostatkem kyslíku a vody, jsem si poté sedla na jeden z kamenů, a užívala si výhledu a tamní energie. V tom jsem zaslechla volání. Mnich mě již stihl zaregistrovat, a shora na mě cosi volal. Přirozeně jsem nerozuměla jedinému slovu, tak jsem mu zamávala nazpět, a seděla dál. Po chvíli se stařičký mnich s ještě staršími brýlovými obroučky zjevil po mé pravici, a vyzýval mě k cestě do chrámu. Celá naše konverzace se odvíjela nonverbálně. V areálu chrámu, jež sestává z několika místností, mě nejdříve pohostil kakaem, sušenkami a banánem, a poté mě vzal do místních svatyň. Poklonila jsem se všem klíčovým postavám, a pelášila zase dolů do údolí. Byť jsme si nerozumněli ani slovo, měla jsem pocit, jako by ve mě mohl listovat. Plna dojmů a spirituálního uspokojení jsem byla v cuku letu zpátky v hlavním údolí, tak tak, abych stihla návrat do Tabo, než se sešeří..." 

Chrám v horách obývaný mnichem.