Uttarákhand, část 2: Uttarkáší, Gangnaní

2014-05-23

"...Jiná část Uttarákhandu, jiná příroda! Ale popořádku...Včera po půl jedenácté dopolední, nasnídaná od Čauhana a jeho rozkošné ženy, vybavená na cestu od strýčka "čaj-mena" plackami puri (viz odkaz) a čhanou (tj. cizrna), jsem spolu s Šivou vyrazila dolů do Rišikéše. Nakonec jsme se s dalšíma dvěma kanaďany spokojili s cenou 25 rupií na hlavu za cestu autorikšou od Lakšmandžuly k autobusáku. Tam nás nejdřív vyděsili informací, že nic směr Uttarkáší do příštího rána nejede, nakonec se však nějaký autobus přeci jen vylópl, a tak jsme kolem jedné hodiny odpolední vyrazili. Po zastávce v Čambě jsme pokračovali nerovným terénem, jak je běžné zde v horách, a kolem osmé jsme byli na místě. Cena za bus: 220 rupek. Hledání ubytování jsme tentokrát moc nedali a zapadli nedaleko do Šivánanda hotel (jak příhodné, říkali jsme si s Šivou :)) Cena nás vůbec nepotěšila. Nejlevnější varianta byla 400 rupek za double room (dvojlůžák), a okolní ubykace na tom nebyli jinak. Večer se Šiva obětoval, a strávil x hodin tím, že mi pomáhal zdokonalovat hindi. Až osiřím, bude se mi to hodit.

   Ráno jsem nemohla spát, venku pod okny vedla silnice a šel z tama hrozný rachot. Tak jsem se vydala směr Forest office, neboli na místo, kde se vyřizují permity na trekk z Gangótrí do Gómukhu. Cena za permit byla 600 INR za dvoudenní povolení plus 150 INR za permit pro povinného průvodce. (Stopadesát rupek je cena permitu pro Indy nebo pro lidi s PIO card). Toho ještě v Gangótrí sehnat a zaplatit...čili pro mě žádná levná záležitost. Volala jsem Šivovi a s tím jsme se rozhodli na trekk k pramenům Gangy pro tentokrát zapomenout..."

Čamba; kamarád Šiva při obědové pauze cestou do Uttarkáší. Ty krabice jsou sklad elektroniky... :)

UTTARKÁŠÍ

Region: Uttaránčal
Nadmořská výška: 1 445 m.n.m.
Populace: 17 125 obyvatel
Vzdálenost od Dillí: 259 km

   Uttarkáší je výchozím bodem pro návštěvu hned dvou ze čtyř tzv. čóta čár damů: Gangótrí a Jamunotrí. "Čóta čár dam" v překladu znamená "malý okruh po čtyřech sídlech", a představuje významný hinduistický poutní okruh v indických Himalájích, konkrétně v oblasti zvané Garhvál (viz odkaz). Mým letošním cílem v této oblasti bylo pouze Gangótrí; s tím, že jsem chtěla podniknout trekking vedoucí z Gangótrí ke Gómukhu a Tapovanu.

Informační tabule v centru Uttarkáší, Jak vidno, pro Indy má čas skutečně jiné tempo (fotka pořízena třiadvacátého května 2014 před polednem, teplota vzduchu minimálně 30°C). Ale co je nejdůležitější? Nikomu to nevadí... :)

"...Takže jsme se vypravili do Gangnaní, kde právě smáčím nohy ve vodě z horkých pramenů, mající zde posvátný charakter. Víska je malá, vlastně jen pár baráčků v kopci coby "guesthouses", pár krámečků s cetkama, a lázně. Doteď jsem byla v ženské sekci lázní sama, nyní se objevila Indka jdoucí pro horkou vodu. Ani se neohřála a zase odchází, Je večer. Po několika týdnech v rozpáleném Rišikéši pociťuji chlad večerního vánku a jsem za lázně vděčná.

   Bydlíme v dřevěném střešním přídomku s výhledem na vícero dhab lemujících silnici vedoucí do Gangótrí. Cesta leží v blízkosti rokliny vymleté pramenem Gangy. Je tu klid. Platíme dohromady dvěstě rupek za pokoj. Cena věru krásná, nicméně jde o nejlevnější variantu bydlení, tedy bez koupelky/záchodu. V tom samém domě lze dostat double pokoj za 300 INR i se sociálním zařízením... "

Gangnaní. Spodní část lemující silnici tvoří převážně dhaby čili bistra nabízející snad všechny druhy indické kuchyně. A když by jste nechtěli čekat na přípravu jídla, mají stále hotové nějaké samósy a pakory. A že jsem jich tam měla...

"...Něco k cestě sem do Gangnaní. Každý den vyráží ve dvě odpoledne autobus z Uttarkáší do Gangótrí. Gangnaní leží nějak v půli cesty, tak jsme se svezli tím samým. Zaplatili jsme 80 INR, pak jsme zjistili od lokálních, že má stát 60 INR, tak nám průvodčí slíbil peníze zpět. Vystupování však proběhlo klasicky ve spěchu, tak jsem si to nezvládla pohlídat. Ale co už, těch dvacet rupek mě nevytrhne, hlavně, že jsme dorazili celí! Cesta se krapet protáhla, takže nakonec trvala bezmála tři hodiny.

   Je rovněž možné cestovat nahoru džípem. Nabízená cena byla 200 rupek na hlavu s kapacitou deseti pasažérů. (Nenechte se mýlit. Jde o klasickou velikost džípu, ale Indové cestují úsporně, tak se může stát,že v autě pro sedm Vás jede dvanáct :)) Čím méně je Vás ve voze, tím více si zaplatíte, to dá rozum..."

Cestou z Uttarkáší do Gangnaní. Hlavní silnice na chvíli uzavřena z důvodu údržby. Jak dlouho bude pozastaven provoz nikdo netuší. Turisté toho bleskurychle využívají k fotodokumentaci, po pár minutách je to omrzí a začne je přepadávat otrávenost z bezúčelného čekání. Epic... :) 

 GANGNANÍ

Region: Uttaránčal
Nadmořská výška: 2 778 m.n.m.
Populace: přesně nevím, hold vesnice o několika domech. Kolem stovky obyvatel tipla bych.
Vzdálenost od Dillí: 287 km

Výhled ze střešního pokoje v Gangnaní. Až na občas projíždějící auta dole na silnici všeobjímající klid.

Gangnaní je známo především díky svým léčivým horkým pramenům, jež vytékají ze skal skrz malý ášram rovnou do dvou oddělených bazénů pro muže a ženy. Na snímku je zachycena ženská část v pozdních večerních hodinách, takže nikde ani noha! :)

Pohled na Gangnaní z protilehlého hřebene. Na snímku je zřetelná Ganga, jíž lemuje jediná silniční cesta spojující Gangótrí se světem, a po pravé straně nahoře je vesnička Uri.

"...Nad Gangnaní v kopci leží vesnička Uri. K ní vede pouze pěší stezka, takže všechno, co chce někdo z tamních dopravit nahoru, musí dopravit po svých nebo za pomoci gada (hindsky osel). Není to však daleko, svižnou chůzí jsem tam byla za půl hoďky. Zdejší lidé mě coby cizince přijali víc než vřele. Hned u prvního domu si mě odchytl malý klučina, co mě odvedl k jejich domu. Tam mě obestoupila celá rodinka - muži, ženy, děti, a všichni do jednoho si chtěli povídat, jak jinak než v hindštině. Něco málo v hindštině už znám, včetně úvodních frází, a dokonce jsem byla schopná pobrat, že nad vesnicí žije pár lvů, tak ať tam raději nechodím. Ale po pěti minutách se už konverzace posunula daleko za obzor mých znalostí, takže pak už vlastně konverzovali jenom oni a já jen horlivě rozdávala úsměvy. To člověka za čas omrzí, tak jsem se zvedla a vydala se dál do vesnice. Jeden desetiletý chlapec se základní znalostí angličtiny se rozhodl dělat mi doprovod. Důvod byl nasnadě - mé guitalele se stalo atrakcí úplně všech. Nejdřív si ho všichni chtěli vyzkoušet, a pak chtěli něco zahrát ode mě. Problém byl, že až na jednu mantru v maráthí (viz odkaz) neumím hrát hindské písničky, takže jsem jim zahrála anglickou. Tu sice uznale oceňovali, ale pořád mě zkoušeli přemluvit k hindské písni. Jejich zájem o mou osobu byl chvílemi až moc i na mě, ale přeci upřímný. Člověk svým příchodem naruší žitý stereotyp lidí, ale vše probíhá tak přirozeně, že si po chvíli přijde, jako kdyby šlo o jeho sousedy odjakživa..." 

Místní byli uchváceni mým guitalele a dready, ovšem fotoaparátu se vůbec nestranili, ba naopak. Na snímku matka "jemně" koordinující pózu syna. :)

Omladina v  Uri možná nemá super dotykové telefony a počítače, ale umí se za to radovat z maličkostí, a to je důležité.

Místní "primary school", čili něco jako základní škola prvního stupně. 

"...V Gangnaní a okolí jsme strávili pět dní. Já většinu času věnovala kresbě mandaly, Šiva pořád něco brnkal na moje guitalele, takže jsme se nenudili. Jeden den jsme si vyšli na vycházku na protější břeh Gangy. Nedaleko Gangnaní ve směru na Uttarkáší je most, kde se člověk dostane na druhou stranu snadno. Do kopců vede pastevecká stezka, neboť okolní kopce jsou plné ovcí, kolem kterých lítá pár psů a honák. Po cestě na vrchol leží malinká vesnička Gunga, pak přichází dost strmý terén (takže nic pro lidi se strachem z výšek), který skýtá nádherný výhled. Navíc je všude kolem cítit omamná vůně konopí rostoucího všude kolem coby plevel. Svůj užitek ovšem má přinejmenším pro místní ovce, které se ho nemohli nabažit. Cestu na protější stranu údolí doporučuji započít již v ranních či dopoledních hodinách, jinak není dost času na výstup až na vrchol a následný zasloužený odpočinek v magicky zelených kopcích..."

Ovce se pasou všude kolem a na jejich stáda tvořící pohyblivé mozaiky na kopcích je krásný pohled. O co krásnější pak je vidět, na čem se pasou...happy sheeps :)

2014-05-27

"...Dnes jsme se konečně dokopali k přesunu do větší zimy, tedy do cílové destinace, jíž jsme si předurčili. Šiva jako obvykle spal déle než já, neb se mi v Gangnaní konečně podařilo posunout si biorytmus tak, abych ze dne viděla víc než jen odpoledne a večer. V důsledku Šivova polehávání jsme až kolem poledne začali zjišťovat možnosti transportu počínaje zjištěním, že denní autobusová linka do Gangótrí jela už dopoledne. Po bezmála dvou hodinách vyčkávání na nějaký sdílený džíp, kam bychom se mohli nacpat, jsme to vzdali, a za pomoci našich nových místních kamarádů z dhaby jsme si domluvili odvoz jedním náklaďákem s cementem. Sice byl zadek auta neskutečně zadělanej, ale to nás vůbec nezajímalo při pomyšlení na to, že můžeme hned vyrazit. Tak hurá na korbu a jedeme!..."

Náš odvoz do Gangótrí.

Uttarákhand, část 1: Rišikéš

Květen 2014 

   Zadařilo se a začátkem května jsem nad ránem přistála v Novém Dillí. Byrokratické nezbytnosti na letišti úspěšně zvládnuty. Další fáze aklimatizačního procesu: nastavit tvář prostředí Nového Dillí. V Dillí lze (obzvlášť v letních měsících) zažít koupání se ve vlastním potu, není to skvělé? :D

   Jako jednorázová či krátkodobá zkušenost rozhodně, ovšem pro dlouhodobé sedlení bych musela mít sakra důvod...Stručně řečeno, Nové Dillí zažívá v současné době dopad modernizace ve velkoměstských podmínkách. Díky vysokému znečištění vzduchu se nad Dillím vytvořila jakási vzdušná kopule, jež ve výsledku zapříčiňuje tzv. skleníkový efekt. Jelikož se Dillí nenachází za polárním kruhem, ale v srdci Asie, bylo zde i v minulosti dost parno. V žádném případě ale nebylo běžné mít zde padesátistupňové pařáky a vlhkost vzduchu takovou, že dáte-li si sprchu, tak než se utřete a obléknete, teče z vás, jako by jste fázi s ručníkem přeskočili. :)

   To zkrátka není nic pro mě a proto jsem v časných ranních hodinách vyrazila z letiště směrem ke Kashmiri Gate, což je autobusové nádraží sloužící jako výchozí bod zejména pro cesty severním směrem od Dillí. Cesta z letiště stojí k dnešnímu dni (tj. září 2014) sto rupií a trvá zhruba hodinu. Autobusy jezdí každou chvíli a jedná se o servis 24/7. Na nádraží je pak třeba se informovat u prodejců lístků, kdy jede autobus vaším směrem, nebo stačí si prostudovat jízdní řády čili tamní tabule. Pokud vím, kdy a kam co jede mají napsáno i v latince. (Výhoda pro ty, co neumí číst dévanágarí देवनागरी - písmo užívané hindštinou).

Můj autobus letos pěkně navazoval na příjezd z letiště a tak jsem již po sedmé hodině ranní seděla v autobuse směr Rišikéš - Haridvar - Roorkee - Dehradun. Cesta lokálním autobusem, tedy nejlevnější variantou pro cestování po Indii, trvala něco k sedmi hodinám a stála 237 rupií. Jak je to s kurzem rupie? No...v současné době je to něco okolo třiatřiceti korun ku stu rupií, ale pro představu úplně stačí si ceny násobit či dělit třemi. Dvě stě třicet sedm rupií tedy po vydělení třemi činí okolo osmdesáti korun českých. No neber to, že? ;)

Rišikéš, okolí a výhled z ášramu poblíž Ramdžuly.

Rišikéš, Lakšmandžula.

Mou první letošní zastávkou byl RIŠIKÉŠ.

Nadmořská výška: 372 m.n.m.
Populace (k r. 2011): 102 138 obyvatel

   Město ležící ve státě Uttarákhand (viz odkaz), v blízkosti posvátného města Haridvar, kam rok co rok ke břehům Gangy směřuje v rámci náboženské poutě bezpočet hinduistů. A stejně tak i do Rišikéše. Etymologicky je jméno města odvozeno ze jména Hršikéša (v sanskrtu हृषीकेश), což je jedno ze jmen boha Višnua znamenající "pán smyslů".

K Rišikéši se ostatně váže mnoho legend a hraje svou roli i v jednom z nejznámějších indických příběhů Rámajána. V těchto končinách se měl totiž mimo jiné kát hrdina Ráma za zabití krále démonů Rávany, a Rámův mladší bratr Lakšmana měl údajně přestoupit řeku Gangu na témž místě, kde lze dnes nalézt Lakšmandžulu tedy "Lakšmanův most" za pomoci lanové dráhy vyrobené z juty.

Jeden z ášramů ležících ve svazích nad

Ramdžulou; užíván k invokaci Šivy.

Večerní púdža neboli náboženská ceremonie na břehu Gangy, Ramdžula.

Lidé scházející během púdži po schodech do posvátných vod Gangy pro rituální očistu.

   Nebyla to má první návštěva Rišikéše. Tu jsem podnikla na podzim roku 2012 a Rišikéš se pro mě stal místem nanejvýš vhodným pro aklimatizační proces, neb ačkoli všude kolem sálá spirituální energie, město jako takové je již nanejvýš strženo byznysem točícím se okolo turismu. Západní a východní způsob myšlení se snaží koexistovat na jednom místě a výsledek takového počínání si můžete na vlastní kůži zažít právě zde...

Výhled směrem k Lakšmandžule z Bombay guesthouse.

   Městská část Rišikéše, čili ta část, kam vás dopraví dálkový či linkový autobus, není nejspíš místem, za kterým jste přijeli. Musíte se vydat autorikšou neboli tuk-tukem směrem vzhůru proti proudu Gangy. Po pár kilometrech dorazíte k Ram-džule ("džula" znamená hindsky "most"), a budete-li pokračovat dál, přijedete po dalších pár kilometrech do části obklopující most Lakšman-džula.

   Cestu vzhůru lze pojmout individuálně nebo je možné si počkat na více pasažérů směřujících nahoru a využít služby lokálního "share-tuk-tuku" (čeká se dokud se tuk tuk zcela nenaplní - v indickém měřítku :)) . Otázkou je, jaký je váš rozpočet. Čemu se nelze vyhnout, je snaha řidičů z vás vymámit kolik je jen možné, neboť mezi Indy převládá názor, že bílé tváře mají hóóódně peněz... Proto zpravidla první cena, kterou uvedou, je minimálně dvojnásobná té, kterou platí lokální. Mně si letos řekli o 200 rupií za vlastní tuk tuk, a 50 rupií za sdílený tuk tuk. Možná si řeknete, že ty ceny jsou přeci skvělé! Inu, s takovým přístupem, věřte nebo ne, utratíte mnohem víc, než je nezbytné. S MÍSTNÍMI přáteli jsem mnohokrát služeb autorikš využila, a cena NIKDY nepřesáhla 20 rupií za osobu. Takže nezbývá než smlouvat, smlouvat a smlouvat. Proces smlouvání k levnému cestování po Indii prostě patří. To ovšem neznamená být k lidem neuctivý a sprostý. Ba naopak, s takovou toho moc neusmlouváte...:)

Poblíž Lakšmandžuly; můj oblíbený strýček
 chai man neboli ten, co připravuje indický čaj s
kořením a mlékem. Lepší než od něj
jsem dosud nepila! :)

      Něco málo k ubytování. Možností je nepřeberně. Já osobně se vždy zdržuji v okolí Lakšmandžuly. Letos jsem byla šokována cenami, které se na některých místech během pouhých dvou sezón stihly vyšplhat na dvojnásobnou hodnotu. Teď samozřejmě mluvím o místech, která alespoň v minulosti bývala levná. Lze nalézt několik resortů v okolí, kde Vás týdenní pobyt bude stát stejně jako na Maledivách. A divili by jste se, kolik z klientely je Indů - totální většina. Díky komfortu a hlavně chráněnému soukromí se tato místa stávají vyhledávanými cíli spousty indických politiků, byznysmenů a bolywoodských hvězd. :)

  Mé nároky na akomodaci jsou nesrovnatelně skromnější, a spokojím se takřka se vším za výhodnou cenu. Když nemusím sdílet lože s krvežíznivými kámoškami štěnicemi, a mám k dispozici hygienické zařízení, je to OK! Takže letos Bombay guesthouse ve starší budově pavlačového typu za 200 rupií za noc. Najdete ho, když přejdete Lakšmandžulu a vydáte se doleva podél ášramu. Chcete-li potkat spoustu nevázaných a k umění inklinujících cestovatelů, zajděte alespoň na kukandu! A máte-li přece jenom o něco vyšší nároky na ubytování a jste ochotni obětovat 300 - 1000 rupií za noc, mohu doporučit hotel Hilltop, ležící v kopci nad Lakšmandžulou. Cesta k němu vede obdobně, akorát je třeba po stáncích naproti ášramu vylézt nahoru na kopec. :)

   No a v neposlední řadě, je možné se uchýlit mimo ruch města do džungle. V okolí Rišikéše je několik vísek a ubykačních jednotek, kde je možno sedlít v klidu a míru bez turistické vřavy v ulicích. Jsou to ideální místa pro oddání se meditaci či józe a co jsem slyšela, neměla by být ani tak drahá (opět rozmezí 200-1000 rup. v závislosti na požadavcích a lokaci). Já osobně tam nikdy nedošla, neb důvod mého opakovaného uchylování se do Rišikéše je zejména hudba. Možná i díky věhlasnému příchodu členů The Beatles v únoru 1968 je dodnes Rišikéš cílem mnoho umělců včetně hudebníků. Tomu  přirozeně vychází vstříc provozovatelé restaurací, tudíž pořádají tzv. "jam sessions", tedy hudební večery, kde mohou lidé přijít a podílet se na hudební produkci. Navíc je na některých místech k dispozici i aparatura. Místa v okolí Lakšmandžuly s aparaturou, kam jsem chodívala pravidelně hrát jsou: Moksha café nedaleko Bombay guesthouse, Freedom café a protilehlý East-West restaurant. Oplátkou za kulturní vložku mi pak bývalo jídlo a pití na účet podniku, potkávání dalších bravurních muzikantů z celého světa a při organizaci koncertu i nějaké ty drobné (okolo tisíce rupek za hraní). Na základě toho Vám musí být jasné, proč tam vždycky zůstávám déle, než jsem původně zamýšlela. :)

    Vedle kulturních aktivit se Rišikéš zdá být rovněž skvělým místem pro spirituální hledače. V Rišikéši samotném i jeho okolí se nachází nesčetně ášramů a  jogínských a meditačních center nejrůznějších směrů a technik. Abych pravdu řekla, i mě vize toho, absolvovat některý z intenzivnějších kurzů hatha jógy, do Rišikéše přivedla - a to nejednou. Ovšem tamní spirituální realita či řekněme trh, mě zatím pokaždé od plánu dokonale odradil. Spiritualita Rišikéše rok od roku stále víc propadá byznysu. Město je plné svatých mužů (hindsky bába, sádhu) požadujících od lidí ani ne tak jídlo, jako spíš peníze. Bába v Indii zastává výsadní postavení; stojí mimo zákon, lidé mu prokazují úctu a není zapojen v procesu práce. Na základě toho se najde spousta tzv. "fake babas", čili mužů i žen, kteří se za ně vydávají, ba kteří se jimi cítí být, a finanční výnos z jejich činnosti buď zapírají, nebo si jej umí metodicky obhájit. Sumy, které si některá centra a guruové účtují, se moc neliší od západních cen, shledávám je astronomickými, a jsou jen důkazem toho, jak se Indové umí chopit příležitosti a vytěžit z ní maximum. Můj přítel a profesionální fotograf Čauhan (níže na obrázku), mi při jednom z našich rozhovorů na téma mého rozhořčení a zklamání ohledně obchodování s duchovnem jednoduše odvětil, že je to pouze otázka nabídky a poptávky. Že to, co se právě děje, všechen ten byznys okolo duchovna, a z mého pohledu odírání turistů, by nebylo možné, kdyby lidé na ten obchod nepřistoupili. Je mnoho těch, kteří neváhají zaplatit za týdenní kurz jógy průměrnou měsíční mzdu českého občana, nebo absolvovat 15-denní kurz Vipásany za dvacet tisíc rupií, když je možné ho absolvovat takřka kdekoli na světě v rámci donačního systému. Můj názor je, že spirituální posun si nelze koupit a je na každém zda a kdy na to sám přijde... :)

OM SHANTI

Můj přítel Čauhan s manželkou a dětmi v "pracovně".

Tak jsem v Indii nebo v Izraeli?

   Ani nevím, jak mě to napadlo, ale během letošní cesty jsem se rozhodla mapovat národnosti cestovatelů po Indii. Věřte nebo ne, ale v Indii je SPOUSTA cizinců. Nerada bych ovšem, aby došlo k zaměňování pojmů cestovatel a turista, neboť jsou mezi nimi klíčové rozdíly. Pod pojmem turista spatřuji člověka, který je při procesu poznávání pasivní; je v časové tísni a co hlavně - využívá zprostředkovatelských služeb cestovních agentur, které se starají o veškerou organizaci pobytu. Zatímco cestovatel se snaží (alespoň většinou) proniknout více do hloubky tím, že se aktivně participuje na vývoji poznávání. Cesta pro něj není 14-denní dovolená, během které musí stihnout, co se dá. Cesta je pro něj cílem. Je to cesta k rozšíření obzorů a k nezávislosti. 

   No a já s přibývajícími roky postupně ztrácím touhu komunikovat s dalšími lidmi, zejména s turisty, vést stále a ty samé konverzace, a odpovídat na stále stejné otázky...hold se ze mě stává introvert. Takže mé mapování národností není založeno na kvantitě jako spíš na velké míře náhody a společných zájmech. Už pár let nejsem student, tak mě vědecká validita provedeného výzkumu příliš netrápí. Berte to spíš pro představu, byť některá fakta lze z výsledků odvodit docela přesně. Výsledky budu řadit sestupně podle počtu jedinců, kterých jsem se osobně dotázala. A apeluji - výsledek representuje situaci dnešního léta v SEVERNÍ části Indie.

            Název státu                Počet jedinců
               Izrael                               59
          Velká Británie                       20
              Francie                             18
                  ČR                                18
                 USA                               13
              Polsko                               11
               Rusko                                9
             Německo                             7
                Itálie                                6
             Španělsko                            5
               Řecko                                4
             Ukrajina                              4
             Rakousko                             4
                Irsko                                 3
             Uruguay                               3
             Austrálie                              3
             Kanada                                2
             Dánsko                                2
           Slovensko                              2
             Belgie                                 2 
               Čile                                   2
           Švýcarsko                              2
          Chorvatsko                             1
          Portugalsko                            1
            Taiwan                                1
           Kolumbie                              1
           Japonsko                              1
         Monte Negro                           1
      Dominikánská rep.                     1
          Kazachstán                            1
          Holandsko                             1
           Švédsko                               1
            Malta                                  1
           Vietnam                               1                             

Mapa cesty po severní Indii 2014...

    Letošní cesta probíhala výhradně v severní části Indie. Původně plánovaná délka pobytu byla tři měsíce, s tím, že každý měsíc strávím v jednom státě. Z plánu nesešlo, akorát jsem týden před plánovaným srpnovým návratem do Evropy zjistila, že opustit můj domov vsazený vprostřed měsíční krajiny nebude tak snadné. V souladu s nasloucháním vnitřnímu hlasu jsem si tedy pobyt o měsíc prodloužila. Vím, nebylo to o moc, ale bylo to třeba. :) 

   

   Jak charakterizovat letošní misi...poznávací? Vlastně ani moc ne. Půlročního cestování napříč celým indickým subkontinentem jsem si užila dva roky nazpět. Tento rok jsem jela vypnout, relaxovat a navštívit některé z oblíbených destinací severních států - konkrétně Uttarákhand, Himáčalpradéš a Džamú a Kašmír.

   Vracet se na stejná místa s časovým odstupem se tak liší od poznávání nového! Člověk ví, do čeho jde, a je-li alespoň trochu extrovertní, má již navázány kontakty s místními, což napomáhá k bleskurychlé aklimatizaci a sžití se s tamní žitou realitou. Ona realita je mnohdy krutá a drsná, ale stejně tak opravdová a krásná. Pojem jako "existence" nabývá jiného rozměru, a všechny smysly jsou permanentně vystavovány vjemům takové intenzity, jakou jsem dosud jinde nezakusila. Indie je pro mě zemí, kde zakouším osobní spirituální svobodu. Indie a její magická přitažlivost mě stále vábí zpět, a já již nyní - byť pouhých pár týdnů po jejím opuštění - vím, že se brzy vrátím zpět. Navzdory tomu, kolik míst mám ještě v plánu procestovat, vím najisto, že si mě matička Indie brzy opět povolá. :)

   A nyní k letošní cestě. Na mapách níže jsou zachyceny trasy, po kterých jsem se vydala. Cesta započala příletem do Dillí (A), a dále pokračovala do Rišikéše (B), Uttarkáší (C), Gangnaní, Gangótrí (D) a Puroly (E). Po Purole následoval přejezd z Uttarákhandu do Himáčalu. Nejprve Šimla (F), poté Reckong Peo (G), Kalpa, Nako, Tabo, Dhankar, Kaza (H), Kibber, Čóta dara, a konečně první letošní překonání průsmyku Rotang ve směru na Manali (I). To byla druhá fáze cesty. Posledním státem zvoleným k sedlení byl Džamú a Kašmír, konkrétně jeho část Ladak s hlavním městem Leh (J).

   V Ladaku jsem letos byla již potřetí za poslední čtyři roky, s tím, že sezóna je tam pouze v letních měsících (květen - září), tak si jistě umíte představit, co pro mě tato oblast znamená... :)  Jak už je mým zvykem (vlastně nutno říct naším - lásku k Ladaku sdílím se svou soulmate Ifou), základnou stojí rozhodně Leh (A). To je místo, kde jsem našla druhou rodinu, důvěrné přátele a pocit naplnění. Ovšem Ladak je oblastí s mnoha přírodními skvosty až kýči a různorodou kulturou, takže by bylo nerozumné se o ně připravit bytím pouze a jenom v Lehu. Místem s uchvacující energií a všeobjímajícím mírem jest údolí Nubra. Tam jsme se letos zastavili jako již tradičně v Diskitu, ležícímu na cestě do Turtuku (B), a vzhledem k časové tísni nám zbýval čas už pouze na návštěvu Sumuru a Panamiku (C). Dále jsme navštívili mnohá další místa poblíž Lehu s tím, že nejdále jsme se vydali do oblasti Dha-Hanu a Lamajuru (E). Je toho tolik, co objevovat v tom království roztodivné a čarovné Přírody! Ale k tomu se dostaneme. Pojďme to vzít od začátku...