Himáčal, část 2: údolí SPITI: Nako, Tabo

2014-06-03

"...Autobus ve směru na Kazu vyjíždí každý den v sedm ráno. Říkala jsem si, že úplně stačí, když pro místenku v autobuse zajdu půl hodiny před sedmou, neboť rezervace den dopředu není možná. Omyl. Místa v buse byla do jednoho vyprodaná, a zbývala tedy jediná možnost - cestu do Naka prostát. Průvodčí mě přesvědčoval, ať nejezdím, že prý jede další autobus půl hodiny před polednem. Pro mě to byla ale jen nepotvrzená informace - od Inda. Zde nutno říct, že Indové prostě velice zřídka kdy umí přiznat, že něco neví. Jděte se projít libovolnou uličkou v Indii, a ptejte se na směr k jednomu určitému místu. Takřka jistě se Vám dostane mnoho odpovědí, ovšem správný směr znát stejně nebudete. No, takže by se taky mohlo klidně stát, že žádný autobus už ten den nepojede, a já zůstanu trčet v Peu. To se mi nechtělo, a navíc jsem kvůli tomu vstávala tak brzy! Takže nakonec jsem průvodčího ukecala, že mi stání nevadí, a že pojedu tak jako tak. Autobus se naplnil k prasknuti, a už už jsem vrávorala na schůdkách, když v tom řidič s průvodčím, oba přísných nelaskavých tváří, doslova vystrkali jednoho z pasažérů na předním sedadle, a na jeho místo posadili mou maličkost. Po chvilce zdráhání jsem plna dojetí vděčně usedla, a mohli jsme vyrazit vstříc k hranicím s Tibetem..."

Během zastávky ve Spillow.

"...Cesta docela ubíhala, a již za dvě hodiny jsme dorazili do vesničky zvané Spillow, kde jsme si dali čaj a snídani. Teda hlad jsem měla velký. O to víc mě rozmrzelo, že momo, co jsem si objednala, bylo plněné jehněčím (již několik let se vyhýbám masu). Kolem půl desáté jsme opět vyjeli. Silnice se jmenuje "Indian - Tibetan highway", což v překladu znamená indicko-tibetská dálnice. V minulosti totiž sloužila jako rušná spojnice mezi těmito dvěmi mocnostmi. Nyní je tato cesta kvůli čínské okupaci Tibetu přísně střežena, a využívána jen výjimečně. V Naku jsme byli krátce po poledni. Celkem tedy cesta trvala pět a půl hodiny, a stála 166 INR. Byť jsou viditelné snahy o zpevnění silnice pomoci asfaltu, příroda na některých místech úspěšně vzdoruje lidským zásahům, a nenechává se podrobit..."

"...Autobus nestaví přímo v Naku, ale kousek opodál. Při příchodu do vesnice, hned po pravé straně lze spatřit hotel Galaxy. Ačkoli mají i lepší pokoje za vyšší cenu, mě pokoj v přízemí, s vlastním sociálním zařízením, za dvě stě rupek na noc naprosto vyhovuje. Pokoj je přístupný skrze pavlačový balkón, který je stejně jako okna situován na západ. Že by příslib kouzelného Západu Slunce v kouzelném Nako? :) ..."

Pohled na Nako z kaskadovitych poli nad vesnici.

NAKO

Nadmořská výška: 3 662 m. n. m.
Vzdálenost od Rekong Pea: 122 km

Orientace v polích místním nečiní žádné potíže. Horší je to pro nově příchozí. Úzké cestičky vedoucí vzhůru jsou těžko zřetelné i shora, natožpak zespodu. Výšlap pak lze pojmout jako dobře zamýšlenou hru, ve smyslu, že čím méně zeleniny domorodcům podupeš, tím lépe. 

Nad Nakem. Prstem ukazuji na oblast, kde Indie hraničí s Tibetem.

Západ Slunce nad Nakem.

Buddhistický chrám ve vesnici.

Jezero, ktere je srdcem Naka.

Pohled na lokální usedlost spolu s pěkně pózující krávou.

Pohled na vesničku z mého pokoje.

Že nejsem jediný Čech, který zavítal do Naka, o tom svědčí i pohledy zaslané z Prahy a Českého Meziříčí, jako pozdrav do jedné z místních restaurací. ;)

Místní jsou zvyklí si pomáhat. Na obrázku je zachycena stavba střechy jednoho z domů, na které se podílí většina vesnice.

2014-06-05

"...Tak jak už to bývá, plány se krapet změnily. V Naku jsem se snažila zjistit, kde je vesnička Giu, ve které se nachází samovolně mumifikovaný mnich. Byla mi doporučena Ifou, takže by to mělo stát za to. Při večeři jsem se o doporučení zmínila jednomu Irovi. Byl to zcestovalý čtyřicátník, s typickým břitkým irským humorem, takže s ním byla sranda. Navíc na mě udělal dojem svou dobrou znalostí hindštiny. Ne každý cestovatel po Indii má snahu a chuť se prokousávat spletitými pravidly hindi.

   Tak jako tak, místní mi bohužel s lokací Giu moc neporadili. Podle dostupných map jsem pouze zjistila, že leží nedaleko za Sumdo. Sumdo je druhé kontrolní stanoviště tzv. Inner Line permitů, a sestává vlastně jen z vojenské pohraniční základny a správního úřadu pro kontrolu povolení vstupu do údolí Spiti..."

LAHAUL a SPITI

Region: původně dvě správní oblasti, roku 1960 spojeny v jednu s administrativním sídlem v Keylongu
Rozloha: 13 835 km2
Populace (k r. 2011): 31 528 obyvatel (10 199 Lahaul, 8 884 Udajpur, 12 445 Spiti)
Počet měst a vesnic: 521 (z toho 287 plně elektrifikovaných)
Hlavní sezóna: květen - říjen
Nejbližší vlaková stanice: Šimla (341 km)
Nejvíce pěstované plodiny: ječmen, hrách, brambory, rakytník

"...Poslední den v Nako jsem poplatila své výdaje za jídlo a ubytování, rozloučila se s místními, a kolem poledne vyrazila na místo poblíž vesnice, kde autobus nabírá nové pasažéry po cestě do Kazy. Člověk nikdy neví, kdy přesně autobus přijede, proto je lepší si pospíšit a počkat, než autobus propást, a pak čekat do druhého dne. Kromě místních se mnou na autobus čekala ještě jedna starší američanka, tak kolem pětašedesáti, s baťůžkem, smířeným výrazem ve tváři a knihou. Tentokrát přijel autobus kolem jedné. Z průvodčího jsem se snažila dostat, kde je nejlépe vystoupit, když mířím do Giu. Povídal, že Hurling. Inu, zaplatila jsem 50 INR do Hurlingu, a vyrazilo se. V Sumdo jsem na kontrole permitů potkala Slováka. Takového ňuňínka, Indií a cestováním dosud takřka netknutého. Bylo zajímavé pozorovat peripetie našich cest a budgetů...:) Nicméně, kolem půl třetí jsme dorazili do Hurlingu, kde je obvyklá občerstvovací pauza. Během ní jsem běhala po Hurlingu a zjišťovala, zdali je tam kde přespat. Do Giu totiž žádná veřejná doprava nejezdí, a z Hurlingu to je nějakých 8 km nazpět po cestě na Sumdo, a pak dalších 10 km vzhůru do hor. Být to ráno, neváhám a jdu, ale čtyři hodiny denního světla by mi nestačili. Ať jsem hledala jak jsem hledala, našla jsem jedinou variantu, a sice ve vládou spravované turistické ubykaci - za 1000 INR na noc!!! To mě ani nehlo, a tak jsem honem naskočila do busu a pokračovala v cestě do Tabo, která mě stála dalších 50 INR..."

TABO

Nadmořská výška: 3 050 m. n. m.
Vzdálenost od Kazy: 47 km

"...Jaké bylo moje překvapení, když jsem v autobuse potkala onoho Ira z Nako. A co víc, byl právě na cestě z Giu, z té vesničky o které jsem mu povídala, a vracel se zrovna zpátky do Tabo, kde byl ubytován v guesthousu za relativně málo peněz a s milými majiteli. Já i americká stařenka jsme toho využili, a následovali ho tam. Jmenuje se to Kesang Homestay, a leží na počátku vesnice, poblíž autobusové zastávky. Já se snažila stáhnout náklady, tak jsem po krátkém a úspěšném smlouvání dostala za 200 INR dvojlůžák, sice bez vlastní koupelky, ale to vůbec nevadí. Guesthouse je maličký, v prvním patře se čtyřmi pokoji pro hosty, v přízemí s dvěma. Hned po příchodu jsem se cítila dobře. Interiér pokoje i atmosféra toho pouštního místa mi připomněla můj domovský Ladak. Amalé (matka) hospodyně pro své hosty ráda vaří himalájské specialitky, takže nebylo nutné shánět se po dobré restauraci. A Šerab, abalé (otec), má navíc v přízemí zřízenou místnost s počítači a internetem (80 INR za hodinu)..."

Právě díky tomuto jeskynnímu komplexu se vesničce Tabo přezdívá "himalájská ádžanta".

Výhled na vesničku Tabo z jedné z meditačních jeskyní.

Rodinka v Kesang Homestay. Amalé a abalé. Syn je na studiích v Dharamsale, tak jim vypomáhá synovec. 

2014-06-06

"...Dnešek ve jménu výletu do Giu. Vstávalo se časně, neb jsem šla na ranní púdžu do kláštera. Předchozí večer jsem o púdže řekla i jednomu ukrajinskému páru. Oba se pro to nadchli, a v šest ráno jsme tedy již společně kráčeli do hlavní síně klášteru Tabo - dukhangu. Mnichové si vesměs hleděli svého, ale nezapomínali na svou roli hostitele, takže nás podarovali čajem a tsampou (ječmenná pražená mouka). Po púdže jsme se sbalili a šli zpátky do Kesangu na snídani. Ukrajinci cestovali na enfieldu - bezkonkurenčně nejoblíbenější motorce v Indii, takže je netísnil čas. Já odkázaná na veřejnou dopravu jsem už po deváté stepovala na autobusové zastávce, kam denně kolem půl desáté přijíždí autobusy v obou směrech. Já nasedla na bus směr Hurling, respektive Giu, zaplatila opět 50 INR, a vyrazila tam, odkud jsem včera přijela. V zatáčce pod Giu jsem vystoupila já, doktor Bhúpi a inženýr Haríš. Oba jsou ve Spiti pracovně; každý vládní zaměstnanec v Indii se musí uvolit a jet vykonávat svou profesi i do těch nejodlehlejších končin, resp. kde ho je zrovna zapotřebí. Jako třeba tihle dva párty-chtiví mládenci, kteří mají radost, jen když se jim podaří spojit se s vnějším světem. Mobilní signál totiž v těchto končinách opravdu není samozřejmostí, ba naopak..."

Cestou do Giu. Společnost mi dělali Bhúpi s Haríšem.

"...Víc než půlku cesty do Giu jsme šli pěšky. Já měla však zdaleka nejvíc elánu plahočit se vzhůru. Bhúpi s Haríšem to mají jako rutinu, takže se jim ani moc nedivím. Zatímco pro mě skýtala cesta bezpočet nádherných scenérií, pro ně je to jen otravná námaha na Slunci. Bhúpi si pak od lokálů pracujících na zpevnění silnice půjčil motorku. Mě vzal s sebou, a Haríše jsme nechali s dělníkama dole. Na motorce pak zbytek cesty uběhl jak mžik. Co nevidět jsme byli v Giu. Bhúpi se odebral do své ordinace, a já pokračovala vzhůru ve směru svatyně, kde se nachází mumie..."

Hlavní cesta ve vesničce Giu.

"...Neb je vesnice opravdu malá, a turismus běh života tamních obyvatel narušuje minimálně, klíč od svatyně s mumií má vždy někdo z vesničanů. Když jsem tak šla, a ptala se po čabí (hindsky klíč), místní se nápomocně poptali, a sehnali pána, který sedl bleskurychle do džípu, a nabídl mi svezení ke svatyni nad vesnicí. Po mnohých zkušenostech, kdy Indové rádi nabídnou svých služeb, a pak za to chtějí náležitě finančně odměnit, jsem zprvu nevěděla, proč mě ten pán chce mermomocí svézt. Nicméně anglicky neuměl, takže slušně odmítnout se mi nedařilo. Co naplat, jelo se. Přivezl mě až ke svatyni, odemkl, a vpustil mě dovnitř. Je to malá světlá místnost, jíž způli zaplňuje skleněná vitrína s maličkým seschlým tělem meditujícího mnicha. Všude okolo jsou květiny, khatagy, a obrázky posvátných bytostí buddhistického panteonu. Usmívající se pán trpělivě čekal, až se pokochám a skloním před mnichem hlavu k zemi. Když jsem vyšla ven, klidně zase zamkl, sedl do auta, a odvezl mě zpátky do vesnice. Nadešel moment, kdy jsem byla připravená smlouvat o ceně za servis, ale jak náhle se pán objevil, tak také zmizel. Než jsem se stihla rozkoukat, mával mi z okénka auta, a povídal něco v lokální řeči, příbuzné tibetštině, a odjel..." 

Malá svatyně, ve které se nalézá mumifikovaný mnich.

"...Naproti místu, kde mi pán s klíčemi zastavil, stojí větší dům, který je zároveň jediným místem, kde lze složit za úplatek hlavu a dobře se najíst. Jelikož mě cesta do vesnice vysílila, nechala jsem si od amalé připravit čaj a momo za 60 INR. Když jsem se loučila, amalé mě energicky popadla za rukáv, a s úsměvem od ucha k uchu, neustále něco švitoříc, mě dovedla až k místní gonpě, neboli chrámu. Tam mě nejprve uvedla do svatyně poklonit se tamním dharmapálům, a pak jsme se já a snad všechny ženy z vesnice, od děťátek po stařeny, shromáždili na malém nádvoříčku, popíjeje máslový čaj. Nejen díky dreadům jsem pro ně byla ohromnou atrakcí. Něco málo jsme se snažili vyrozumět navzájem v hindštině, anglicky neznali ani slovo.

   Nadešla chvíle púdži. Všechny ženy držíce malu a padaje tváří co chvíli k zemi monotónně odříkávali posvátné mantry jedna přes druhou, až to dávalo dohromady jeden hypnoticky znějící souzvuk. Asi po pěti minutách púdža skončila. Bývala bych s nimi zůstala déle, ale čas byl neúprosný. Chci-li se vrátit domů ještě dnes, musím vyrazit za Bhúpim.

   Bhúpi mi v rychlosti ukázal svoji ordinaci, a už jsme mazali na motorce zpátky dolů. Haríše jsme našli o dost níže spolu s ostatními dělníky. Vrátili jsme motorku a vydali se zpátky k zatáčce, kde odpoledne projíždí stejný autobus, kterým jsem včera přijela z Naka. Ale měli jsme zpoždění, takže po autobusu ani stopa. Už jsem se smířila s vidinou toho, jak jdu těch třicet kilometrů do Tabo pěšky, když se na ve skále vytesané cestě objevil lokální autobus! Jaké štěstí, že zrovna dnes měl takové zpoždění. Průvodčí si ode mě vzal čtyřicet rupek, s Haríšem a Bhúpim jsme si dali rozlučkový čaj v Hurlingu, a už jsem se drkotala zpátky do Tabo. Perný den..."

Výchozí bod na dně údolí při cestě k mnichovi žijícímu v ústraní.

2014-06-09

"...Další den po výletu do Giu jsem se vydala na doporučení Šeraba směrem k vesničce Lari (5 km ve směru na Sumdo). Ještě před začátkem vesnice je most, u kterého lze odbočit do vedlejšího údolí. Tam se nachází poustevna obývaná jedním velice starým mnichem. Šerab mi řekl, že jde o tibetského mnicha, který opustil Tibet ve stejný rok jako nynější Dalajláma, tj. v roce 1959. Nějakou dobu žil jako řadový mnich v Piniovém údolí (Pin valley), poté se uchýlil do hor poblíž Tabo, kde žije dodnes.

Jak mi Šerab v předstihu sdělil, mnich nehovoří hindi a už vůbec ne anglicky, takže verbální komunikace byla předem vyloučena. To je pro mě velká ztráta, neboť je prý tento mnich obdařen darem jasnozřivosti. Stejně jako jedna velmi stará mniška žijící taktéž v ústraní nedaleko vesničky Puh. Šerab se nabídl, že mi bude dělat doprovod a překladatele, ale to jsem odmítla. Jednak preferuji zanechat společnost dole pod sebou, a ačkoli by byl překlad určitě zajímavý, byla by to přece jenom interpretace samotného poselství notnou měrou ovlivněna jazykovými nedostatky Šeraba, jeho motivací apod..."

Cestou do hor k mnichovi.

"...Už jsem začínala pomýšlet na návrat, když se mi před očima objevila
malinká oáza uprostřed písku a skal..."

"...Zkrátka a jistě, vydala jsem se do hor sama. To ze začátku znamenalo jisté komplikace, neboť cesta není značená, a jak jsem se při zpáteční cestě mohla přesvědčit, zespodu je takřka neviditelná. Nakonec jsem se ale přece jenom na hřeben po písečných svazích vyškrábala. Tam jsem se napojila na maličkou stezku, a pokračovala vzhůru.

   Asi po dvou hodinách volné chůze jsem došla k úseku, kde pouštní cesta končí, a dál je možno pokračovat pouze po uzounké, sotva patrné, stezce vytesané do skal. Skaliska byla ohromná. Táhla se z hlubin říčního kaňonu až k nebesům. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem chvílemi neměla smrt v očích. Zejména při přeskakování ze skály na skálu, kdy celý povrch stezky je pokrytý jemným pískem drolícím se z vápencových hornin. Stačí jeden neuvážený pohyb nebo smůla, a zmizela bych navždy v hlubinách propasti, v lepším případě by mé tělo objevili vesničané. S těmito pocity, zároveň však naplněna zvláštním klidem a smířeností, jsem přehopkala až k místu, kde malý pramen ledovcové vody vtékal do říčního koryta, a mísil se s dalšími prameny..."

V okolí chrámu, kde mnich přebývá, se nachází několik více či méně zchátralých budov, které v minulosti nejspíš plnily hospodářskou funkci jako sklady, chlívy apod. 

Pohled na chátrající areál shora.

"...Úzká stezka pokračovala strmě vzhůru. Chvílemi mě jímala až beznaděj, neboť se zdálo, že až na pár sloupů vedoucích elektrický proud a divou zvěř, tu není nic než poušť. Čas pomalu ubíhal, a už jsem začínala pomýšlet na návrat, když se mi před očima objevila malinká zelená oáza uprostřed písku a skal. To mi dodalo sílu a elán. Hluboce dýchaje jsem s úctou vstoupila na prostranství naplněné posvátným mírem. Nejdřív jsem se vydala prozkoumat chátrající budovy pod chrámem - jedinou dosud funkční budovou v areálu. Znavena nedostatkem kyslíku a vody, jsem si poté sedla na jeden z kamenů, a užívala si výhledu a tamní energie. V tom jsem zaslechla volání. Mnich mě již stihl zaregistrovat, a shora na mě cosi volal. Přirozeně jsem nerozuměla jedinému slovu, tak jsem mu zamávala nazpět, a seděla dál. Po chvíli se stařičký mnich s ještě staršími brýlovými obroučky zjevil po mé pravici, a vyzýval mě k cestě do chrámu. Celá naše konverzace se odvíjela nonverbálně. V areálu chrámu, jež sestává z několika místností, mě nejdříve pohostil kakaem, sušenkami a banánem, a poté mě vzal do místních svatyň. Poklonila jsem se všem klíčovým postavám, a pelášila zase dolů do údolí. Byť jsme si nerozumněli ani slovo, měla jsem pocit, jako by ve mě mohl listovat. Plna dojmů a spirituálního uspokojení jsem byla v cuku letu zpátky v hlavním údolí, tak tak, abych stihla návrat do Tabo, než se sešeří..." 

Chrám v horách obývaný mnichem.

Himáčal, část 1: Šimla, Rekong Peo, Kalpa

2014-05-31

"...Dnes v sedm ráno jsme vyrazili autobusem z Mori do asi třicet kilometrů vzdáleného městečka Tiuni ve směru na Arankot. Jak dlouhá cesta do Šimly nakonec bude, nemám tušení. A nemám si to jak zjistit. V celé této oblasti nechytám mobilní signál. V Rišikéši jsem si pořídila simku od společnosti Idea, přijatelná cena, a to nejen za volání, ale též za mobilní internet a roaming. Problémy se signálem mi začali v oblasti Gangótrí. Jediná funkční síť je od BSNL. V Uttarkáší sice dobré, ale stejně tak tady není po signálu ani stopy. Opět jedině BSNL..."

Cestou z Mori do Tiuni.

"...Do Tiuni jsme dorazili necelé dvě hodiny od začátku cesty, takže krátce před devátou. Zaplatila jsem průvodčímu padesát rupií, a řidič mě vyprovodil do jedné dhaby, kde mi objednal čaj a pakoru. Řekl mi, že autobus do Šimly můžu chytit tady v Tiuni, že prý pojede co nevidět, že prý v devět. Pak sedl do svého vehiklu a vyrazil na svou dvoudenní štaci zpět do Uttarkáší. Obsluha v dhabě mi pomáhala obhlížet autobusy stojící kolem. Po půl hodině marného obhlížení jsem začala být nervózní, a trochu pochybovat, že nějaký bus opravdu pojede. Nikdo nemluvil anglicky a já chtěla do Šimly dorazit ještě ten den. Nakonec se před desátou objevil autobus, o kterým mě můj pomocník zpravil, že jede natuty do Himáčalu. A tak jsem drapla svojí krosnu a běžela k němu. Jaká byla má radost, když jsem si na předku autobusu mohla přečíst: शिमला, tedy Šimla. Přesně v takových momentech člověk nejvíc ocení hodiny dřiny při učení se dévanágarí v rámci sanskrtu během studia. Nikdy totiž nevěřím Indovi na sto procent. Skloubí-li se snaha pomoci s nelibostí přiznat, že něco nevím, nic není jisté. Navíc jazyková bariéra dělá své. Takže co vidím napsané, to mě dovede přesvědčit..." 

Cestou z Tiuni k hranicím s Himáčalem.

"...Z Tiuni jsme vyjeli okolo desáté, a cesta dlouhá přibližně 140 km trvala osm hodin. Stála mě 210 INR a spoustu třesu. Asi jsem si cestu špatně načasovala. Asi určitě. Kousek za Tiuni totiž začali rekonstruovat silnici, a to pomalu až k Šimle. Rozkopaná cesta, to znamená jízdu jako na rodeu, přičemž trvá OSM HODIN! Takhle důkladně vyklepaná jsem ještě nebyla. V závěru nelituji zvolené trasy, ale myslím, že pro jednou mi to stačilo..."

Jih Himáčalu.

ŠIMLA

Region: Himáčal Pradéš
Nadmořská výška: 2 169 m.n.m.
Populace: 171 817 obyvatel
Vzdálenost od Dillí: 380 km
Hlavní sezóna: Šimla je celoročním turistickým střediskem, záleží zda Vás lákají zasněžené kopce, nebo odpočinek od vedra v letních měsících. V každém případě nedoporučuji jet do Šimly během prázdnin Indů (konec května, začátek června). Nejde ani tak o to, že je město narvané k prasknutí, ale spíš o ceny, které se během indických prázdnin šplhají do astronomických výšin. Najít ubytování pod tisíc rupek za noc je zhola nemožné.

Na předměstí Šimly. Marně jsem se snažila pořídit fotografii bez drátů. Dráty jsou prostě všude!

   Šimla je hlavní město indického státu Himáčal pradéš již od jeho vzniku roku 1971. Je to univerzitní město, kam se stahuje spousta mladých z Himáčalu i přilehlých států. To činí z Šimly živelné, moderní, drahé a velké město. Šimla o její současné rozloze byla až do osmnáctého století pokryta většinou jen lesním porostem. V devatenáctém století se stala oblast Šimly na krátko součástí Nepálského království, pak byla darována britskému empóriu, což z ní udělalo město současného významu. Byla pro své svěží klima oblíbeným cílem Britů, a to do té míry, že se dokonce stala roku 1864 oficiálním letním sídlem vlády Britské Indie. Díky tomu je tak v Šimle k vidění spousta budov v koloniálním stylu.

   Do Šimly se lze dostat letecky (letiště je vzdáleno asi 20 km od města), po silnici, a také je možno využít železničního spoje. Devadesát šest kilometrů dlouhá trasa Šimla - Kalka byla zkonstruována již roku 1903, a dodnes je vyhledávaným turistickým lákadlem. V celé její délce se kvůli členitosti terénu nachází více než osm set mostů a přes sto tunelů, takže je o dech beroucí výhledy postaráno. 

"... Do Šimly jsem totálně vyskákaná dorazila na šestou večerní. Teda respektive na pátou, ale další hodinu jsme jezdili po Šimle. Je obrovská! Teda nic extra v porovnání s giganty jako je Dilí, ale stejně. Nakonec jsme dorazili na autobusové nádraží ve spodní části města. Původně jsem měla v plánu sedlít alespoň jednu noc. Ale pak mě zkušenostmi hýřící Mary přesvědčila, ať se neprodleně přesunu dál, je-li možno. A to kvůli tomu, že právě vrcholí zdejší sezóna pro indické turisty, a ceny jsou tím pádem natažené jak praskající kšandy. To mě dostatečně motivovalo drát se u okýnka s lístky kvapem vpřed. A vyplatilo se! Koupila jsem totiž poslední místenku do autobusu mířícího směr Rekong Peo za tři sta padesát rupií. A jede se už za půl hodiny! Tak teď bleskem na záchod po celodenní cestě z Mori, koupit vodu na přežití dalších x hodin v autobuse, ideálně něco k jídlu, hodit krosnu na střechu busu a jede se. Autobus se bezmezně plní. Mladí kluci s himalájskými tvářemi cestující na prázdniny za rodinami ze mě mají atrakci. Bílá - sama - s cigárem - a dreadama. Dost i pro "cool" borce jako jsou oni. Jak zájem přichází, tak naštěstí i odchází, a tak mám klid.

   Pronikavý zvuk píšťalky průvodčího svolává opozdilce do autobusu včetně mě. Bus je nacpaný k prasknutí. Moje místo úplně vzadu u okýnka je obsazeno starší Indkou. Průvodčí se o mě coby o cizinku stará přednostně, a huláká na sedící Indku ať se zvedne. Načež se mu já snažím vysvětlit, že ji má nechat sedět. Při pohledu na těch pár centimetrů, kam je žena vtěsnána, mi představa noci vstoje přijde jako vcelku snesitelná. Průvodčí je ale neoblomný, a tak se žena vysouká ven. Po enormní snaze se mi daří vtěsnat na moje místo. Na zadních sedadlech pro pět pasažérů indického vzrůstu nás sedí celkem osm. Po dvou dnech v autobusech mě neskutečně bolí záda, ale jakýkoli pohyb je vyloučen. Není kam se hnout. Sedět nad zadními koly rovněž znamená rodeovou jízdu, takže zběsilé nadskakování během uplynulého dne bude mít pokračování. Nedělám nic jiného, než že se povznáším nad fyzickou bolest a únavu, a doufám v brzký konec mého utrpení. Ale hlavně, že se jede!..."

2014-06-01

"...Je noc. Nebo řekněme brzké ráno? No zkrátka čtyři hodiny po půlnoci, a já sedím schoulená v mých nejteplejších věcech na lavičce autobusového nádraží v Rekong Peo. Na místo jsme dorazili v půl čtvrté. Teplotní šok? Jak se to vezme. Je tu o dost chladněji, ale drkotání zubama přičítám spíše nevyspání. Doufala jsem, že se mi podaří cestu prospat. Ale podmínky to neumožňovaly. Kdykoli se o mě pokusil spánek, a hlava mi klesla k sedadlu přede mnou, tak autobus najel na nerovnost na silnici, a já si dala solidně do čela. Byla jsem hodně unavená, takže jsem si namlátila mockrát. Takže tu jako mátoha sedím chabě omotaná šátky, a snažím se přežít hodiny do rozednění, abych se mohla přesunout do Kalpy, kde budu moct složit hlavu..."

KALPA
Region: Kinnaur
Nadmořská výška: 2 960 m.n.m.
Vzdálenost od Šimly: 265  km
Hlavní sezóna: červen - září

   Kalpa je malé městečko ležící nad Rekong Peem. Místní obyvatelstvo je Kinnaurské, a nejrozšířenější formou náboženství je synkretismus hinduismu a buddhismu, a to díky vlivům přicházejícím jak ze strany Šimly (hindu), tak od západu z Tibetu (vadžrajána). V centru Kalpy se nachází buddhistický klášter zvaný Hu-Bu-lan-kar gonpa. O něm se traduje, že byl založený samotným Rinčen Zangpem, který žil na přelomu prvního tisíciletí (958-1055 n.l.). Ten byl významný učedník Atíšy. Rinčen Zangpo je znám pro své překlady sanskrtských buddhistických textů do tibetštiny. A zároveň je považován za zakladatele více než stovky klášterů v Západním Tibetu, včetně klášterů Puh (Kinnaur), Tabo (Spiti) nebo Alči (Ladak).

   Kalpa je obestřena jabloňovými sady, neboť lahodná jablka pro své renomé značně podporují místní ekonomiku, a slouží výhradně k exportu. Další významný přínos pro ekonomiku má turismus. Navzdory dlouhým zimám je Kalpa vyhledávaným letoviskem v blízkosti Malého Kailášu (6 500 m. n. m.). Přichází horolezci, milovníci pěší turistiky i zimních sportů. Že se jedná o výjimečné místo dobře ví i sami Indové. Každoročně tvoří největší podíl příchozích turistů, dalece převyšující jiné národnosti.

  

Výhled z hotelu v Kalpě při příchodu. Bylo zataženo, ale přesto byl výhled úchvatný.

"...Po rozednění jsem se zděšením zjistila, že jsem obklopena sněhovým popraškem. Byla mlha, a vidno ne víc jak na pár kroků. V sedm jsem se konečně sbalila, šla se zahřát čajem u místní babičky, a před půl osmou už jsem stepovala před autobusákem, kam jsem byla odkázána po dotazu, kde staví minibus směr Kalpa. Minibus přijel, já a mladý pár Indů jsme se nasoukali dovnitř, zaplatili patnáct rupek a hurá vzhůru. Cesta trvala asi jen patnáct minut. Minibus nás vyhodil v kopci pod Kalpou, prý že zbytek musíme po svých. Inu šli jsme. Od Mary jsem měla kontakt na Rakéše, kterému jsem zavolala přímo v Kalpě z telefonu jednoho ze spolucestujícího páru. Moje simka hlásila opět ztrátu signálu. S Ideou do hor zkrátka nelézt. :) Rakéš je místní Ind mající malý obchůdek na jediné křižovatce v centru Kalpy. Ihned mě upozornil, že přijíždím v nejhorší možnou dobu, neb jsou ceny ubytování našponované až běda. Ochotně obvolával své známé, a snažil se mi dohodit nějaké ubytování. Všechno kolem bylo buď plné, nebo extrémně drahé. Už to začínalo vypadat, že budu muset zpátky dolů do Pea, ale nakonec se zadařilo, a Rakéš mi domluvil bydlení kousek od Kalpy ve stráni. Prý jen na dva dny za čtyři sta rupií za noc. Jinak, že je to rezervováno. Brala bych cokoli s vidinou spánku. Tak jsem srdečně poděkovala Rakéšovi, a vydala se s krosnou na asi dvaceti minutový výšlap směrem k hotelu, kde mi to Rakéš domluvil. Místo jsem našla, místní mladík mi dal klíče, a já bleskurychle zapadla dovnitř, vrhla se do sprchy, a užívala si vzácně teplé vody. Bylo před polednem, když na mě padla nevídaná únava. Tak jsem si lehla s tím, že odpoledne vyrazím na průzkum okolí. Z kómatu jsem se probrala po desáté večer, takže možnost se někde najíst nulová a den zabitý. No nic. Stane se. :) Spalo se tam krásně, a tak jsem spala dál..."

Východ Slunce v Kalpě.

Ráno na terase hotelu poblíž Kalpy.

2014-06-02

"...Ráno jsem díky prospanému dnu vstala extrémně brzy. Tak brzy, že jsem se pěkně načekala při vyhlížení prvních slunečních paprsků, ale stálo to za to. Tak krásný východ Slunce jsem už dlouho nezažila. Nádherný pohled na zasněžené vrcholky hor zalévané hřejivým slunečním světlem, až hlasité ticho, a pocit bezpečí v onom krásném hotýlku, Co nadělám, musím chtě nechtě zvednout kotvy a zamířit zpět do Pea. Ale v Kalpě je krásně. Sem se vrátím..."

Pohled na Kalpu z mého hotelu.

Centrum Kalpy. V jejím středu se nachází buddhistický klášter Hu-Bu-lan-kar.

"...Hladová jak vlk jsem krátce po východu Slunce vyrazila do Kalpy na snídani. Uchýlila jsem se do dhaby na samém začátku vesnice, kde rozšířená část silnice slouží jako parkoviště pro turisty a linkové autobusy do Pea. Dostala jsem od milých starších manželů původem z Tibetu vynikající dal (čočková omáčka) s alú parantou (ječmenná placka plněná bramborem), na zpestření chuti domácí pickles (nakládaná pikantní zelenina či ovoce), a vše završil lahodný indický čaj. Po snídani jsem zašla za Rakéšem na pokec, a pak rovnou na hotel zabalit, zaplatit a zpátky do Kalpy. U Rakéše jsem si nechala bagáž, a prolezla centrum Kalpy, zejména buddhistický a hinduistický chrám. Čas kvapem letěl, a co nevidět už jsem stála na parkovišti čekajíce na bus směr Rekong Peo..."

Snídaně v Kalpě v den odjezdu.

REKONG PEO

Region: Kinnaur
Nadmořská výška: 2 290 m.n.m.
Populace: 9 010 obyvatel
Vzdálenost od Šimly: 260 km

"...Cesta do Pea stála patnáct rupek, a jak byla krátká, tak byla divoká. Chvílemi jsme až padali do uličky, jak se ve zběsilé jízdě řidič vyžíval. Ale co, hlavně že jsme ve zdraví dorazili. Blížilo se odpoledne, a bylo nezbytné ještě vyřídit permit pro oblast těsně sousedící s Tibetem, přes kterou vede cesta do Naka a dále do Spiti. Tak jsem v rychlosti našla pokoj v Ašalóku (Ashalok home stay), kde jsem vypsala nezbytnosti, stáhla cenu z 500 na 300 rupií za noc, a vyrazila dolů do města. Pokoj byl sice zatuchlý a tmavý, ale strategická poloha Ašalóku v bezprostřední blízkosti autobusáku rozhodla. Kancelář pro vyřízení permitu sídlí v dolní části Pea poblíž parkoviště pro džípy (jeep stand). Načasování nebylo zrovna šťastné. Obvykle stojí permit 350 INR, já platila 600 INR, neboť tento týden se prostřednictvím permitů přispívá dvě stě padesáti rupiemi na charitu. Pánové v kanceláři byli milí a ocenili mou snahu konverzovat v hindštině. Jeden z nich mě vzal s sebou vyřídit permit do nedaleké vládní kanceláře. Tam pořídili na web kameře mojí fotku, a během půlhodiny jsem měla permit vystavený. Je platný na čtrnáct dní s neomezeným počtem přejezdů kontrolních pásem.

Autobusové nádraží v Rekong Peo.

   Neb bylo vše vyřízeno, vydala jsem se hledat internet. Ten jsem nalezla v restauraci Little Chef poblíž místa, kde mi vyřizovali permit. Tam mají k dispozici notebooky s wifi připojením. Ve městě je k dispozici několik bankomatů včetně State bank of India. Centrum je živelné, plné obchodů a dhab. Můj tip je dhaba na hlavní křižovatce. Mají thali (rádžma, alů čhana, rýže + čapáti) za 40 INR a čaj za 7 INR...:) Cesta do Naka prý z Pea trvá okolo šesti hodin a autobus vyráží každý den v sedm hodin ráno. Takže nyní se uchýlím na kutě, aby mě vstávání na šestou nezabilo..."

Uttarákhand, část 3: Gangótrí, Purola, Mori

2014-05-27

"...Cesta z Gangnaní do Gangótrí dlouhá kolem 50 km trvala na tracku s cementem bezmála tři hodiny, ale přes všechen prach na korbě to stálo za to! Neuvěřitelný výhled jako by vtahoval člověka vstříc náruči Přírody, která strhuje svou velkolepostí. S postupem času začali po cestě přibývat zasněžené vrcholy hor a jejich ohromující kouzlo. Na některých místech jsme z korby auta při pohledu vzhůru viděli místo blankytné oblohy pouze hrozivé štíty skal - to když byla cesta doslova vklíněna do skalisek. Při průjezdu těchto úseků si je člověk vědom, že kdykoli může jeden jediný kus horniny zatarasit cestu, ale i vzít život. Jímala nás až posvátná bázeň, a s každým úspěšně překonaným úsekem jsme s ryzí vděčností děkovali pohledem Přírodě kolem nás, a radovali se z přítomného okamžiku..." 

"...Do Gangótrí jsme dorazili kolem páté večerní a řidič náklaďáku si od nás za onu vyhlídkovou jízdu vzal celkem sto rupek. Přes tučný nános cementu na všech zavazadlech včetně mě, jsem dorazila rozjařená a víc než spokojená. Pro letošek zatím asi nejkatarzičtější zážitek! Connected with the Nature indeed..."

GANGÓTRÍ

Region: Uttaránčal
Nadmořská výška: 3 042 m.n.m.
Populace: 811 obyvatel
Kdy je sezóna: duben - listopad (ale pozor! Často je přístup znemožněn problémem na cestě, jako tomu bylo letos v červenci, nebo špatným počasím vůbec.)

   Gangótrí je třetí ze čtveřice míst čatu čár dam. Leží na místech, o nichž legenda vypráví příběh o příchodu Gangy na tento svět. Dle něj zde král Bhágiráthí činil pokání, aby si naklonil bohy. Prosil o seslání Gangy z nebes dolů na Zemi. Inu, uspokojil Šivu a ten, obměkčen, svolil, a Gangu pustil. A neboť by její dopad na Zemi v plné síle byl zničující, loknami své mocné kštice Šiva zmírnil náraz, a rozprostřel prameny Gangy po dalekém okolí. Pramen považující se za prvotní je právě ten protékající Gangótrím, jež nese název Bhágiráthí podle stejnojmenného krále, a vytéká z ledovcové jeskyně Gómukh (v překladu "kraví tlama"), jež je situována v kopcích nad Gangótrím.

Řeka Bhágiráthí, Gangótrí při pohledu směrem k pramenům. Na březích jsou schody určené pro poutníky, jež sem přicházejí za rituální očistou. Legenda praví, že ponořením se ve vodách Gangy na tomto místě ze sebe člověk smyje všechny hříchy.

"...Ležím zachumlaná v super teplé dece v přízemním pokoji našeho hotelu, a jde mi pára od pusy. To jen večer a hlavně v noci. Díky Slunci je během dne krásně teploučko a přece svěže, tak na dlouhý rukáv značka ideál. Bydlíme v hotelu Kabra Niketan a platíme 200 INR za pokoj, takže sto rupek každý. Parádička. Zítra až rozmrznu, prozkoumám důkladněji okolí a rozhodnu se, jak dlouho zde sedlím..."

"...Po zdravotní stránce dosud dobré. Šivu sice pomalu obden chytá průjem, ale mě se to úspěšně vyhýbá. Dělám si z něho srandu, že on jako Ind je víc náchylný na místní bakterie než já, neboť většinou jíme to samé - thali. Na thali je skvělé, že nikdy neomrzí, neb co kuchař to jiné thali. Našli jsme tu místo, kde mají refill thali (aneb jez dokud nepraskneš) za 60 INR, a vedle klasické rýže s dalem a plackami róti, nám kuchař připravil delikátní bhindi (viz okra). Mňam!..."

Většina "obyvatel" přijíždí do Gangótrí pouze na sezónu kvůli práci. Díky turismu nabízí Gangótrí spoustu příležitostí k práci. Tato fotka vznikla na můj podnět po tom, co si mě tahle banda po cestě kolem pramene horlivě fotila. Tak jsem jim řekla, že když už mají desítky mých fotek, tak chci oplátkou fotku s nima. Jejich ochota pro pózování neznala hranic, ovšem bylo nemožné soustředit pozornost všech najednou do snímajícího objektivu. Tahle fotka je z x pokusů ta bezesporu nejlepší...:)

"...V Gangótrí končí silnice vedoucí z Uttarkáší, takže chce-li člověk pokračovat v cestě za prameny Gangy, musí se vydat po svých ve společnosti průvodce, kterých je v Gangótrí nespočet. Trekk ke Gómukhu zabere při svižném tempu jeden den (kolem sedmi hodin nahoru a čtyři hodiny dolů). Průvodce si za jednodenní i dvoudenní variantu vetšinou účtuje 2000 INR. Pro horlivější zájemce je možné se vydat až na Tapovan (třídenní trekk, cena okolo 3000 INR). K přespání slouží ášram v horách nad Gangótrí. Osobně jsem tam nebyla, ale od trekkařů vím, že cena za nocleh včetně snídaně není nijak astronomická, okolo tří set rupek.

Jeskyně Pándava. Na snímku zachycen vchod do jeskyně a bába.

   My jsme se s Šivou místo trekku vydali na průzkum okolí. Od místních nám byla doporučena procházka lesem k jeskyni opředené legendami. Podle Mahábháraty měli v této jeskyni nějaký čas sedlít bratři Pánduovci. Pěší stezka pohádkovým lesem lemuje koryto Bhágiráthí, a po cirka dvou kilometrech lze spatřit obrovský kámen, pod kterým se nachází ona jeskyně. V případě, že nenajdete jeskyni hned (i my se nejprve vydali jiným směrem), ptejte se po "Pandava cave". Jeskyně dodnes slouží bábům jako přístřeší. Jednoho bábu jsme zastihli, a byli jsme pozváni dovnitř na čaj. Anglicky nehovořil, pouze hindi, ale díky Šivovi konverzace nevázla, takže jsme se i něco málo dozvěděli. V jeskyni prý lze žit pouze během letních měsíců, v zimě nejdou otevřít ani dveře od jeskyně, kolik je tam sněhu. Je zvykem, že poutníci přináší bábovi nějaké jídlo, popřípadě peníze. My si vyšli nalehko, tak jsme mu dali symbolicky po dvaceti rupkách a já byla vyzvána k hraní, neboť guitalele bylo všude s námi. Zahrála jsem mu Ganéš mantru. Byl nadmíru potěšen, načež mě nazval Mirou.

   Mira byla rádžpútská princezna žijící v 16. st. a je známá jako devótí Krišny (v rámci tradice bhakti znamená devótí něco jako milovnice, opěvovatelka). Dle legend její bratr Vikramáditja ustavičně usiloval o její život. Ona ovšem díky oddanosti Krišnovi všechna příkoří přežila. Jednou se jí například pokusil otrávit skrz prasád. Krišna však jed přeměnil na amritu, nektar nesmrtelnosti, čímž Miru nejen zachránil, ale rovnou zvěčnil..."

 "...V Gangótrí je krásně, obzvlášť nyní na samém počátku sezóny. Není tu moc turistů, takže ceny jsou ještě relativně přijatelné, a je tu klid. Akorát se zapadajícím Sluncem odchází i teplo, a na minusové teploty nejsem vybavená, takže jest v plánu návrat do Uttarkáší, kde se naše cesty s Šivou rozdělí. Já mám v plánu prozkoumat trasu z Uttarkáší do Šimly, která není turisty moc užívaná, a Šiva se vrací do Rišikéše, a pak do Dilí. Byť jsem za společnost mého parťáka ráda, už se těším, až zase osiřím. Samota mě nabíjí a posiluje. Svoboda je pak maximální...Cena za cestu zpět do Uttarkáší prý činí 147 INR za bus a 200 rupek za džíp, tak uvidíme, co bude. Čelte he abhí..." 

2014-05-30

"...Po více než týdnu opět sama. Ani si tak nepřijdu. S Šivou jsme se nestihli ani snídaňově rozloučit a už jsem sedala do autobusu směr Purola. Tentokrát jsme se po návratu z Gangótrí vydali víc do centra mumraje poblíž autobusáku. Zašlo se do takové "čůrací uličky" a po pár desítkách metrů jsme narazili na ubykaci třetí kategorie, vesměs pro Indy. Sice děs běs, ale chtěli dvěstě rupek za double s koupelnou, no neber to! Ale zpět k cestě...
   Jediné, co jsem o Purole věděla, že leží asi sto kilometrů od Uttarkáší ve směru na Šimlu, a že by mělo být možné se přes ní dostat veřejnou dopravou až do Himáčalu. Autobus do Puroly vyjel okolo půl desáté ráno, a na místo jsme dorazili ve čtyři odpoledne, takže cesta trvala asi šest a půl hodiny. Stála mě 150 INR. Během cesty jsem díky mé základní znalosti hindi od řidiče zjistila, že autobus dál pokračuje do Mori, odkud ráno pokračuje do Tiuni, což je ve směru na Šimlu..."

Cestou z Uttarkáší do Puroly.

Sever Uttarákhandu je plný kaskádovitých políček.

PUROLA
Region: Uttaránčal
Nadmořská výška: 1 524 m.n.m.
Populace: 2 215 obyvatel
Vzdálenost od Dillí: asi 400 km

Na hlavní ulici v Purole během zastávky na čaj.

"...V Purole jsem tedy nakonec nevystoupila, akorát si odskočila posilnit se čajem a pakorou. Jo a ještě si zakouřit! V místech jako je Purola je řekněme víc než neobvyklé vidět kouřit ženu na veřejnosti. A neboť může řidič kdykoli zavelet k odjezdu, není možné se od busu příliš vzdálit. Tak se může stát, že se s cigaretou uchýlíte za autobus mezi hromadu odpadků, kde se cigaretový kouř marně snaží přebít zápach moči, a jste rádi, že jste rádi... Cesta z Puroly do Mori je dlouhá asi pětatřicet kilometrů, a trvá dvě hodiny. Stála mě padesát rupek..."

Výhled z terasy mého hotelu. Sice žádná romantika,
ale pro účel přespání značka ideál.

 MORI
 Region: Uttaránčal
 Nadmořská výška: 1 150 m.n.m.
 Vzdálenost od Dillí: asi 430 km
 Kdy je sezóna: duben - červen (pro rafting)

   Mori je městečko ležící v malebné krajině, 30 km na cestě z Puroly. Je známé svou unikátní kulturou, která je výsledkem míšení vlivů z Uttarákhandu a Himáčalu, neboť leží v pohraniční oblasti. Obyvatelé Mori svým původem odkazují až k prastarému příběhu z Mahábháraty. Samotné město pak leží nad řekou Tons, která je oblíbeným útočištěm turistů, jež mají v zálibě vodní sporty včetně raftingu.

"...Zde v Mori je moc pěkně, nelituji zvolené trasy. Lze tu spatřit i ATM (bankomat) State bank of India, a najíst se dá dobře za padesát rupek. Řidič je velice ochotný a cestu mi tím značně ulehčuje. Říkal, že bus vyjíždí zítra ráno v sedm, Mám jeho autobus pod okny, tak to mám co by kamenem dohodil. Bydlím v Panwar lodge, a z původních tři sta rupií, jsem cenu vlídností a hraním na city stáhla na 250 INR. Ale i tak je to pro mě dost. Čekala bych méně na dané podmínky, asi tak. Ale pokoj je fajn - double s koupelkou. Akorát chlapík, se kterým jsem pokoj sjednávala propadl jakémusi poblouznění. Nejspíš jsem byla příliš komunikativní. Teď mě docela pronásleduje, a velkoduše mě přesvědčuje, abych zůstala o pár dní déle, než jen přes noc. No, to mě vpravdě ani nehne, respektive ne dobrovolně. :)..."