Himáčal, část 1: Šimla, Rekong Peo, Kalpa

2014-05-31

"...Dnes v sedm ráno jsme vyrazili autobusem z Mori do asi třicet kilometrů vzdáleného městečka Tiuni ve směru na Arankot. Jak dlouhá cesta do Šimly nakonec bude, nemám tušení. A nemám si to jak zjistit. V celé této oblasti nechytám mobilní signál. V Rišikéši jsem si pořídila simku od společnosti Idea, přijatelná cena, a to nejen za volání, ale též za mobilní internet a roaming. Problémy se signálem mi začali v oblasti Gangótrí. Jediná funkční síť je od BSNL. V Uttarkáší sice dobré, ale stejně tak tady není po signálu ani stopy. Opět jedině BSNL..."

Cestou z Mori do Tiuni.

"...Do Tiuni jsme dorazili necelé dvě hodiny od začátku cesty, takže krátce před devátou. Zaplatila jsem průvodčímu padesát rupií, a řidič mě vyprovodil do jedné dhaby, kde mi objednal čaj a pakoru. Řekl mi, že autobus do Šimly můžu chytit tady v Tiuni, že prý pojede co nevidět, že prý v devět. Pak sedl do svého vehiklu a vyrazil na svou dvoudenní štaci zpět do Uttarkáší. Obsluha v dhabě mi pomáhala obhlížet autobusy stojící kolem. Po půl hodině marného obhlížení jsem začala být nervózní, a trochu pochybovat, že nějaký bus opravdu pojede. Nikdo nemluvil anglicky a já chtěla do Šimly dorazit ještě ten den. Nakonec se před desátou objevil autobus, o kterým mě můj pomocník zpravil, že jede natuty do Himáčalu. A tak jsem drapla svojí krosnu a běžela k němu. Jaká byla má radost, když jsem si na předku autobusu mohla přečíst: शिमला, tedy Šimla. Přesně v takových momentech člověk nejvíc ocení hodiny dřiny při učení se dévanágarí v rámci sanskrtu během studia. Nikdy totiž nevěřím Indovi na sto procent. Skloubí-li se snaha pomoci s nelibostí přiznat, že něco nevím, nic není jisté. Navíc jazyková bariéra dělá své. Takže co vidím napsané, to mě dovede přesvědčit..." 

Cestou z Tiuni k hranicím s Himáčalem.

"...Z Tiuni jsme vyjeli okolo desáté, a cesta dlouhá přibližně 140 km trvala osm hodin. Stála mě 210 INR a spoustu třesu. Asi jsem si cestu špatně načasovala. Asi určitě. Kousek za Tiuni totiž začali rekonstruovat silnici, a to pomalu až k Šimle. Rozkopaná cesta, to znamená jízdu jako na rodeu, přičemž trvá OSM HODIN! Takhle důkladně vyklepaná jsem ještě nebyla. V závěru nelituji zvolené trasy, ale myslím, že pro jednou mi to stačilo..."

Jih Himáčalu.

ŠIMLA

Region: Himáčal Pradéš
Nadmořská výška: 2 169 m.n.m.
Populace: 171 817 obyvatel
Vzdálenost od Dillí: 380 km
Hlavní sezóna: Šimla je celoročním turistickým střediskem, záleží zda Vás lákají zasněžené kopce, nebo odpočinek od vedra v letních měsících. V každém případě nedoporučuji jet do Šimly během prázdnin Indů (konec května, začátek června). Nejde ani tak o to, že je město narvané k prasknutí, ale spíš o ceny, které se během indických prázdnin šplhají do astronomických výšin. Najít ubytování pod tisíc rupek za noc je zhola nemožné.

Na předměstí Šimly. Marně jsem se snažila pořídit fotografii bez drátů. Dráty jsou prostě všude!

   Šimla je hlavní město indického státu Himáčal pradéš již od jeho vzniku roku 1971. Je to univerzitní město, kam se stahuje spousta mladých z Himáčalu i přilehlých států. To činí z Šimly živelné, moderní, drahé a velké město. Šimla o její současné rozloze byla až do osmnáctého století pokryta většinou jen lesním porostem. V devatenáctém století se stala oblast Šimly na krátko součástí Nepálského království, pak byla darována britskému empóriu, což z ní udělalo město současného významu. Byla pro své svěží klima oblíbeným cílem Britů, a to do té míry, že se dokonce stala roku 1864 oficiálním letním sídlem vlády Britské Indie. Díky tomu je tak v Šimle k vidění spousta budov v koloniálním stylu.

   Do Šimly se lze dostat letecky (letiště je vzdáleno asi 20 km od města), po silnici, a také je možno využít železničního spoje. Devadesát šest kilometrů dlouhá trasa Šimla - Kalka byla zkonstruována již roku 1903, a dodnes je vyhledávaným turistickým lákadlem. V celé její délce se kvůli členitosti terénu nachází více než osm set mostů a přes sto tunelů, takže je o dech beroucí výhledy postaráno. 

"... Do Šimly jsem totálně vyskákaná dorazila na šestou večerní. Teda respektive na pátou, ale další hodinu jsme jezdili po Šimle. Je obrovská! Teda nic extra v porovnání s giganty jako je Dilí, ale stejně. Nakonec jsme dorazili na autobusové nádraží ve spodní části města. Původně jsem měla v plánu sedlít alespoň jednu noc. Ale pak mě zkušenostmi hýřící Mary přesvědčila, ať se neprodleně přesunu dál, je-li možno. A to kvůli tomu, že právě vrcholí zdejší sezóna pro indické turisty, a ceny jsou tím pádem natažené jak praskající kšandy. To mě dostatečně motivovalo drát se u okýnka s lístky kvapem vpřed. A vyplatilo se! Koupila jsem totiž poslední místenku do autobusu mířícího směr Rekong Peo za tři sta padesát rupií. A jede se už za půl hodiny! Tak teď bleskem na záchod po celodenní cestě z Mori, koupit vodu na přežití dalších x hodin v autobuse, ideálně něco k jídlu, hodit krosnu na střechu busu a jede se. Autobus se bezmezně plní. Mladí kluci s himalájskými tvářemi cestující na prázdniny za rodinami ze mě mají atrakci. Bílá - sama - s cigárem - a dreadama. Dost i pro "cool" borce jako jsou oni. Jak zájem přichází, tak naštěstí i odchází, a tak mám klid.

   Pronikavý zvuk píšťalky průvodčího svolává opozdilce do autobusu včetně mě. Bus je nacpaný k prasknutí. Moje místo úplně vzadu u okýnka je obsazeno starší Indkou. Průvodčí se o mě coby o cizinku stará přednostně, a huláká na sedící Indku ať se zvedne. Načež se mu já snažím vysvětlit, že ji má nechat sedět. Při pohledu na těch pár centimetrů, kam je žena vtěsnána, mi představa noci vstoje přijde jako vcelku snesitelná. Průvodčí je ale neoblomný, a tak se žena vysouká ven. Po enormní snaze se mi daří vtěsnat na moje místo. Na zadních sedadlech pro pět pasažérů indického vzrůstu nás sedí celkem osm. Po dvou dnech v autobusech mě neskutečně bolí záda, ale jakýkoli pohyb je vyloučen. Není kam se hnout. Sedět nad zadními koly rovněž znamená rodeovou jízdu, takže zběsilé nadskakování během uplynulého dne bude mít pokračování. Nedělám nic jiného, než že se povznáším nad fyzickou bolest a únavu, a doufám v brzký konec mého utrpení. Ale hlavně, že se jede!..."

2014-06-01

"...Je noc. Nebo řekněme brzké ráno? No zkrátka čtyři hodiny po půlnoci, a já sedím schoulená v mých nejteplejších věcech na lavičce autobusového nádraží v Rekong Peo. Na místo jsme dorazili v půl čtvrté. Teplotní šok? Jak se to vezme. Je tu o dost chladněji, ale drkotání zubama přičítám spíše nevyspání. Doufala jsem, že se mi podaří cestu prospat. Ale podmínky to neumožňovaly. Kdykoli se o mě pokusil spánek, a hlava mi klesla k sedadlu přede mnou, tak autobus najel na nerovnost na silnici, a já si dala solidně do čela. Byla jsem hodně unavená, takže jsem si namlátila mockrát. Takže tu jako mátoha sedím chabě omotaná šátky, a snažím se přežít hodiny do rozednění, abych se mohla přesunout do Kalpy, kde budu moct složit hlavu..."

KALPA
Region: Kinnaur
Nadmořská výška: 2 960 m.n.m.
Vzdálenost od Šimly: 265  km
Hlavní sezóna: červen - září

   Kalpa je malé městečko ležící nad Rekong Peem. Místní obyvatelstvo je Kinnaurské, a nejrozšířenější formou náboženství je synkretismus hinduismu a buddhismu, a to díky vlivům přicházejícím jak ze strany Šimly (hindu), tak od západu z Tibetu (vadžrajána). V centru Kalpy se nachází buddhistický klášter zvaný Hu-Bu-lan-kar gonpa. O něm se traduje, že byl založený samotným Rinčen Zangpem, který žil na přelomu prvního tisíciletí (958-1055 n.l.). Ten byl významný učedník Atíšy. Rinčen Zangpo je znám pro své překlady sanskrtských buddhistických textů do tibetštiny. A zároveň je považován za zakladatele více než stovky klášterů v Západním Tibetu, včetně klášterů Puh (Kinnaur), Tabo (Spiti) nebo Alči (Ladak).

   Kalpa je obestřena jabloňovými sady, neboť lahodná jablka pro své renomé značně podporují místní ekonomiku, a slouží výhradně k exportu. Další významný přínos pro ekonomiku má turismus. Navzdory dlouhým zimám je Kalpa vyhledávaným letoviskem v blízkosti Malého Kailášu (6 500 m. n. m.). Přichází horolezci, milovníci pěší turistiky i zimních sportů. Že se jedná o výjimečné místo dobře ví i sami Indové. Každoročně tvoří největší podíl příchozích turistů, dalece převyšující jiné národnosti.

  

Výhled z hotelu v Kalpě při příchodu. Bylo zataženo, ale přesto byl výhled úchvatný.

"...Po rozednění jsem se zděšením zjistila, že jsem obklopena sněhovým popraškem. Byla mlha, a vidno ne víc jak na pár kroků. V sedm jsem se konečně sbalila, šla se zahřát čajem u místní babičky, a před půl osmou už jsem stepovala před autobusákem, kam jsem byla odkázána po dotazu, kde staví minibus směr Kalpa. Minibus přijel, já a mladý pár Indů jsme se nasoukali dovnitř, zaplatili patnáct rupek a hurá vzhůru. Cesta trvala asi jen patnáct minut. Minibus nás vyhodil v kopci pod Kalpou, prý že zbytek musíme po svých. Inu šli jsme. Od Mary jsem měla kontakt na Rakéše, kterému jsem zavolala přímo v Kalpě z telefonu jednoho ze spolucestujícího páru. Moje simka hlásila opět ztrátu signálu. S Ideou do hor zkrátka nelézt. :) Rakéš je místní Ind mající malý obchůdek na jediné křižovatce v centru Kalpy. Ihned mě upozornil, že přijíždím v nejhorší možnou dobu, neb jsou ceny ubytování našponované až běda. Ochotně obvolával své známé, a snažil se mi dohodit nějaké ubytování. Všechno kolem bylo buď plné, nebo extrémně drahé. Už to začínalo vypadat, že budu muset zpátky dolů do Pea, ale nakonec se zadařilo, a Rakéš mi domluvil bydlení kousek od Kalpy ve stráni. Prý jen na dva dny za čtyři sta rupií za noc. Jinak, že je to rezervováno. Brala bych cokoli s vidinou spánku. Tak jsem srdečně poděkovala Rakéšovi, a vydala se s krosnou na asi dvaceti minutový výšlap směrem k hotelu, kde mi to Rakéš domluvil. Místo jsem našla, místní mladík mi dal klíče, a já bleskurychle zapadla dovnitř, vrhla se do sprchy, a užívala si vzácně teplé vody. Bylo před polednem, když na mě padla nevídaná únava. Tak jsem si lehla s tím, že odpoledne vyrazím na průzkum okolí. Z kómatu jsem se probrala po desáté večer, takže možnost se někde najíst nulová a den zabitý. No nic. Stane se. :) Spalo se tam krásně, a tak jsem spala dál..."

Východ Slunce v Kalpě.

Ráno na terase hotelu poblíž Kalpy.

2014-06-02

"...Ráno jsem díky prospanému dnu vstala extrémně brzy. Tak brzy, že jsem se pěkně načekala při vyhlížení prvních slunečních paprsků, ale stálo to za to. Tak krásný východ Slunce jsem už dlouho nezažila. Nádherný pohled na zasněžené vrcholky hor zalévané hřejivým slunečním světlem, až hlasité ticho, a pocit bezpečí v onom krásném hotýlku, Co nadělám, musím chtě nechtě zvednout kotvy a zamířit zpět do Pea. Ale v Kalpě je krásně. Sem se vrátím..."

Pohled na Kalpu z mého hotelu.

Centrum Kalpy. V jejím středu se nachází buddhistický klášter Hu-Bu-lan-kar.

"...Hladová jak vlk jsem krátce po východu Slunce vyrazila do Kalpy na snídani. Uchýlila jsem se do dhaby na samém začátku vesnice, kde rozšířená část silnice slouží jako parkoviště pro turisty a linkové autobusy do Pea. Dostala jsem od milých starších manželů původem z Tibetu vynikající dal (čočková omáčka) s alú parantou (ječmenná placka plněná bramborem), na zpestření chuti domácí pickles (nakládaná pikantní zelenina či ovoce), a vše završil lahodný indický čaj. Po snídani jsem zašla za Rakéšem na pokec, a pak rovnou na hotel zabalit, zaplatit a zpátky do Kalpy. U Rakéše jsem si nechala bagáž, a prolezla centrum Kalpy, zejména buddhistický a hinduistický chrám. Čas kvapem letěl, a co nevidět už jsem stála na parkovišti čekajíce na bus směr Rekong Peo..."

Snídaně v Kalpě v den odjezdu.

REKONG PEO

Region: Kinnaur
Nadmořská výška: 2 290 m.n.m.
Populace: 9 010 obyvatel
Vzdálenost od Šimly: 260 km

"...Cesta do Pea stála patnáct rupek, a jak byla krátká, tak byla divoká. Chvílemi jsme až padali do uličky, jak se ve zběsilé jízdě řidič vyžíval. Ale co, hlavně že jsme ve zdraví dorazili. Blížilo se odpoledne, a bylo nezbytné ještě vyřídit permit pro oblast těsně sousedící s Tibetem, přes kterou vede cesta do Naka a dále do Spiti. Tak jsem v rychlosti našla pokoj v Ašalóku (Ashalok home stay), kde jsem vypsala nezbytnosti, stáhla cenu z 500 na 300 rupií za noc, a vyrazila dolů do města. Pokoj byl sice zatuchlý a tmavý, ale strategická poloha Ašalóku v bezprostřední blízkosti autobusáku rozhodla. Kancelář pro vyřízení permitu sídlí v dolní části Pea poblíž parkoviště pro džípy (jeep stand). Načasování nebylo zrovna šťastné. Obvykle stojí permit 350 INR, já platila 600 INR, neboť tento týden se prostřednictvím permitů přispívá dvě stě padesáti rupiemi na charitu. Pánové v kanceláři byli milí a ocenili mou snahu konverzovat v hindštině. Jeden z nich mě vzal s sebou vyřídit permit do nedaleké vládní kanceláře. Tam pořídili na web kameře mojí fotku, a během půlhodiny jsem měla permit vystavený. Je platný na čtrnáct dní s neomezeným počtem přejezdů kontrolních pásem.

Autobusové nádraží v Rekong Peo.

   Neb bylo vše vyřízeno, vydala jsem se hledat internet. Ten jsem nalezla v restauraci Little Chef poblíž místa, kde mi vyřizovali permit. Tam mají k dispozici notebooky s wifi připojením. Ve městě je k dispozici několik bankomatů včetně State bank of India. Centrum je živelné, plné obchodů a dhab. Můj tip je dhaba na hlavní křižovatce. Mají thali (rádžma, alů čhana, rýže + čapáti) za 40 INR a čaj za 7 INR...:) Cesta do Naka prý z Pea trvá okolo šesti hodin a autobus vyráží každý den v sedm hodin ráno. Takže nyní se uchýlím na kutě, aby mě vstávání na šestou nezabilo..."