Uttarákhand, část 1: Rišikéš

Květen 2014 

   Zadařilo se a začátkem května jsem nad ránem přistála v Novém Dillí. Byrokratické nezbytnosti na letišti úspěšně zvládnuty. Další fáze aklimatizačního procesu: nastavit tvář prostředí Nového Dillí. V Dillí lze (obzvlášť v letních měsících) zažít koupání se ve vlastním potu, není to skvělé? :D

   Jako jednorázová či krátkodobá zkušenost rozhodně, ovšem pro dlouhodobé sedlení bych musela mít sakra důvod...Stručně řečeno, Nové Dillí zažívá v současné době dopad modernizace ve velkoměstských podmínkách. Díky vysokému znečištění vzduchu se nad Dillím vytvořila jakási vzdušná kopule, jež ve výsledku zapříčiňuje tzv. skleníkový efekt. Jelikož se Dillí nenachází za polárním kruhem, ale v srdci Asie, bylo zde i v minulosti dost parno. V žádném případě ale nebylo běžné mít zde padesátistupňové pařáky a vlhkost vzduchu takovou, že dáte-li si sprchu, tak než se utřete a obléknete, teče z vás, jako by jste fázi s ručníkem přeskočili. :)

   To zkrátka není nic pro mě a proto jsem v časných ranních hodinách vyrazila z letiště směrem ke Kashmiri Gate, což je autobusové nádraží sloužící jako výchozí bod zejména pro cesty severním směrem od Dillí. Cesta z letiště stojí k dnešnímu dni (tj. září 2014) sto rupií a trvá zhruba hodinu. Autobusy jezdí každou chvíli a jedná se o servis 24/7. Na nádraží je pak třeba se informovat u prodejců lístků, kdy jede autobus vaším směrem, nebo stačí si prostudovat jízdní řády čili tamní tabule. Pokud vím, kdy a kam co jede mají napsáno i v latince. (Výhoda pro ty, co neumí číst dévanágarí देवनागरी - písmo užívané hindštinou).

Můj autobus letos pěkně navazoval na příjezd z letiště a tak jsem již po sedmé hodině ranní seděla v autobuse směr Rišikéš - Haridvar - Roorkee - Dehradun. Cesta lokálním autobusem, tedy nejlevnější variantou pro cestování po Indii, trvala něco k sedmi hodinám a stála 237 rupií. Jak je to s kurzem rupie? No...v současné době je to něco okolo třiatřiceti korun ku stu rupií, ale pro představu úplně stačí si ceny násobit či dělit třemi. Dvě stě třicet sedm rupií tedy po vydělení třemi činí okolo osmdesáti korun českých. No neber to, že? ;)

Rišikéš, okolí a výhled z ášramu poblíž Ramdžuly.

Rišikéš, Lakšmandžula.

Mou první letošní zastávkou byl RIŠIKÉŠ.

Nadmořská výška: 372 m.n.m.
Populace (k r. 2011): 102 138 obyvatel

   Město ležící ve státě Uttarákhand (viz odkaz), v blízkosti posvátného města Haridvar, kam rok co rok ke břehům Gangy směřuje v rámci náboženské poutě bezpočet hinduistů. A stejně tak i do Rišikéše. Etymologicky je jméno města odvozeno ze jména Hršikéša (v sanskrtu हृषीकेश), což je jedno ze jmen boha Višnua znamenající "pán smyslů".

K Rišikéši se ostatně váže mnoho legend a hraje svou roli i v jednom z nejznámějších indických příběhů Rámajána. V těchto končinách se měl totiž mimo jiné kát hrdina Ráma za zabití krále démonů Rávany, a Rámův mladší bratr Lakšmana měl údajně přestoupit řeku Gangu na témž místě, kde lze dnes nalézt Lakšmandžulu tedy "Lakšmanův most" za pomoci lanové dráhy vyrobené z juty.

Jeden z ášramů ležících ve svazích nad

Ramdžulou; užíván k invokaci Šivy.

Večerní púdža neboli náboženská ceremonie na břehu Gangy, Ramdžula.

Lidé scházející během púdži po schodech do posvátných vod Gangy pro rituální očistu.

   Nebyla to má první návštěva Rišikéše. Tu jsem podnikla na podzim roku 2012 a Rišikéš se pro mě stal místem nanejvýš vhodným pro aklimatizační proces, neb ačkoli všude kolem sálá spirituální energie, město jako takové je již nanejvýš strženo byznysem točícím se okolo turismu. Západní a východní způsob myšlení se snaží koexistovat na jednom místě a výsledek takového počínání si můžete na vlastní kůži zažít právě zde...

Výhled směrem k Lakšmandžule z Bombay guesthouse.

   Městská část Rišikéše, čili ta část, kam vás dopraví dálkový či linkový autobus, není nejspíš místem, za kterým jste přijeli. Musíte se vydat autorikšou neboli tuk-tukem směrem vzhůru proti proudu Gangy. Po pár kilometrech dorazíte k Ram-džule ("džula" znamená hindsky "most"), a budete-li pokračovat dál, přijedete po dalších pár kilometrech do části obklopující most Lakšman-džula.

   Cestu vzhůru lze pojmout individuálně nebo je možné si počkat na více pasažérů směřujících nahoru a využít služby lokálního "share-tuk-tuku" (čeká se dokud se tuk tuk zcela nenaplní - v indickém měřítku :)) . Otázkou je, jaký je váš rozpočet. Čemu se nelze vyhnout, je snaha řidičů z vás vymámit kolik je jen možné, neboť mezi Indy převládá názor, že bílé tváře mají hóóódně peněz... Proto zpravidla první cena, kterou uvedou, je minimálně dvojnásobná té, kterou platí lokální. Mně si letos řekli o 200 rupií za vlastní tuk tuk, a 50 rupií za sdílený tuk tuk. Možná si řeknete, že ty ceny jsou přeci skvělé! Inu, s takovým přístupem, věřte nebo ne, utratíte mnohem víc, než je nezbytné. S MÍSTNÍMI přáteli jsem mnohokrát služeb autorikš využila, a cena NIKDY nepřesáhla 20 rupií za osobu. Takže nezbývá než smlouvat, smlouvat a smlouvat. Proces smlouvání k levnému cestování po Indii prostě patří. To ovšem neznamená být k lidem neuctivý a sprostý. Ba naopak, s takovou toho moc neusmlouváte...:)

Poblíž Lakšmandžuly; můj oblíbený strýček
 chai man neboli ten, co připravuje indický čaj s
kořením a mlékem. Lepší než od něj
jsem dosud nepila! :)

      Něco málo k ubytování. Možností je nepřeberně. Já osobně se vždy zdržuji v okolí Lakšmandžuly. Letos jsem byla šokována cenami, které se na některých místech během pouhých dvou sezón stihly vyšplhat na dvojnásobnou hodnotu. Teď samozřejmě mluvím o místech, která alespoň v minulosti bývala levná. Lze nalézt několik resortů v okolí, kde Vás týdenní pobyt bude stát stejně jako na Maledivách. A divili by jste se, kolik z klientely je Indů - totální většina. Díky komfortu a hlavně chráněnému soukromí se tato místa stávají vyhledávanými cíli spousty indických politiků, byznysmenů a bolywoodských hvězd. :)

  Mé nároky na akomodaci jsou nesrovnatelně skromnější, a spokojím se takřka se vším za výhodnou cenu. Když nemusím sdílet lože s krvežíznivými kámoškami štěnicemi, a mám k dispozici hygienické zařízení, je to OK! Takže letos Bombay guesthouse ve starší budově pavlačového typu za 200 rupií za noc. Najdete ho, když přejdete Lakšmandžulu a vydáte se doleva podél ášramu. Chcete-li potkat spoustu nevázaných a k umění inklinujících cestovatelů, zajděte alespoň na kukandu! A máte-li přece jenom o něco vyšší nároky na ubytování a jste ochotni obětovat 300 - 1000 rupií za noc, mohu doporučit hotel Hilltop, ležící v kopci nad Lakšmandžulou. Cesta k němu vede obdobně, akorát je třeba po stáncích naproti ášramu vylézt nahoru na kopec. :)

   No a v neposlední řadě, je možné se uchýlit mimo ruch města do džungle. V okolí Rišikéše je několik vísek a ubykačních jednotek, kde je možno sedlít v klidu a míru bez turistické vřavy v ulicích. Jsou to ideální místa pro oddání se meditaci či józe a co jsem slyšela, neměla by být ani tak drahá (opět rozmezí 200-1000 rup. v závislosti na požadavcích a lokaci). Já osobně tam nikdy nedošla, neb důvod mého opakovaného uchylování se do Rišikéše je zejména hudba. Možná i díky věhlasnému příchodu členů The Beatles v únoru 1968 je dodnes Rišikéš cílem mnoho umělců včetně hudebníků. Tomu  přirozeně vychází vstříc provozovatelé restaurací, tudíž pořádají tzv. "jam sessions", tedy hudební večery, kde mohou lidé přijít a podílet se na hudební produkci. Navíc je na některých místech k dispozici i aparatura. Místa v okolí Lakšmandžuly s aparaturou, kam jsem chodívala pravidelně hrát jsou: Moksha café nedaleko Bombay guesthouse, Freedom café a protilehlý East-West restaurant. Oplátkou za kulturní vložku mi pak bývalo jídlo a pití na účet podniku, potkávání dalších bravurních muzikantů z celého světa a při organizaci koncertu i nějaké ty drobné (okolo tisíce rupek za hraní). Na základě toho Vám musí být jasné, proč tam vždycky zůstávám déle, než jsem původně zamýšlela. :)

    Vedle kulturních aktivit se Rišikéš zdá být rovněž skvělým místem pro spirituální hledače. V Rišikéši samotném i jeho okolí se nachází nesčetně ášramů a  jogínských a meditačních center nejrůznějších směrů a technik. Abych pravdu řekla, i mě vize toho, absolvovat některý z intenzivnějších kurzů hatha jógy, do Rišikéše přivedla - a to nejednou. Ovšem tamní spirituální realita či řekněme trh, mě zatím pokaždé od plánu dokonale odradil. Spiritualita Rišikéše rok od roku stále víc propadá byznysu. Město je plné svatých mužů (hindsky bába, sádhu) požadujících od lidí ani ne tak jídlo, jako spíš peníze. Bába v Indii zastává výsadní postavení; stojí mimo zákon, lidé mu prokazují úctu a není zapojen v procesu práce. Na základě toho se najde spousta tzv. "fake babas", čili mužů i žen, kteří se za ně vydávají, ba kteří se jimi cítí být, a finanční výnos z jejich činnosti buď zapírají, nebo si jej umí metodicky obhájit. Sumy, které si některá centra a guruové účtují, se moc neliší od západních cen, shledávám je astronomickými, a jsou jen důkazem toho, jak se Indové umí chopit příležitosti a vytěžit z ní maximum. Můj přítel a profesionální fotograf Čauhan (níže na obrázku), mi při jednom z našich rozhovorů na téma mého rozhořčení a zklamání ohledně obchodování s duchovnem jednoduše odvětil, že je to pouze otázka nabídky a poptávky. Že to, co se právě děje, všechen ten byznys okolo duchovna, a z mého pohledu odírání turistů, by nebylo možné, kdyby lidé na ten obchod nepřistoupili. Je mnoho těch, kteří neváhají zaplatit za týdenní kurz jógy průměrnou měsíční mzdu českého občana, nebo absolvovat 15-denní kurz Vipásany za dvacet tisíc rupií, když je možné ho absolvovat takřka kdekoli na světě v rámci donačního systému. Můj názor je, že spirituální posun si nelze koupit a je na každém zda a kdy na to sám přijde... :)

OM SHANTI

Můj přítel Čauhan s manželkou a dětmi v "pracovně".